Klasických stříleček z první osoby stále ubývá, a videoherní scéna tak postupně přichází o žánr, jenž ji v minulosti do jisté míry definoval. Přitom tradiční FPS kousky nemusí být určené jen staromilcům, kteří se slzou v oku vzpomínají na tituly vydané v minulém století a zarytě se brání všemu novému. Stačí se podívat na společnost Bethesda, jejíž vývojářská studia dokazují, že „staré“ hry ještě nepatří do starého železa. Zachovat původní koncept a pouze ho trochu oprášit se jí vyplatilo třeba minulý rok v případě DOOMu a nově i v případě „druhého“ Wolfensteina, který dostal podtitul The New Colossus. Nebudu ale zbytečně předbíhat. Vše se pěkně popořadě dozvíte v naší recenzi.
Wolfenstein II poměrně úzce navazuje na svého předchůdce z května 2014. Pokud jste nicméně jedničku s přívlastkem The New Order nehráli, nemusíte zoufat. Tvůrci z Machine Games vám hned na začátku naservírují několikaminutové video rekapitulující její zásadní momenty. Jakmile shrnutí zhlédnete, můžete rovnou vyrazit do akce. V ní se samozřejmě neujmete nikoho jiného než legendárního postrachu všech nacistů BJ Blazkowicze, kterému o život opět usiluje Obergruppenführer Irene Engel. Tahle proradná babizna má zkrátka tuhý kořínek, což ovšem neznamená, že by si s ní Blazkowicz neporadil. Jen si bude muset na pomoc zavolat americké odbojáře, s jejichž pomocí se pokusí odstartovat druhou americkou revoluci.
Jak už asi vzhledem k výše popsaným skutečnostem tušíte, příběh odehrávající se v USA na počátku 60. let minulého století vás svou přímočarou zápletkou asi nijak neohromí. Stejně jako v případě prvního dílu vás ale krom uspěchanějšího konce zaručeně dostane způsob, jakým je vyprávěný. Pominu-li skvěle zpracované filmové cut-scény, musím jednoznačně vypíchnout ladnost, s jakou druhý Wolfenstein střídá vážné a komické situace. V průběhu hry zažijete splín, pořádně se zasmějete a v neposlední řadě se dočkáte i šokujících okamžiků. Důvod, proč ve vás The New Colossus dokáže vyvolat celou řadu emocí, je pak docela prostý. Postavy, s nimiž se setkáte, jsou totiž prvotřídně napsané i zahrané, takže není problém se do nich vcítit. Totéž pochopitelně platí také o samotném protagonistovi, kde je ono pouto nejsilnější.
Z hlediska hratelnosti zůstává Wolfenstein Wolfensteinem. V rámci několika misí je vašim úkolem dostat se z bodu A do bodu B, v čemž vám brání rozliční nepřátelé, kteří udělají vše, aby vás zastavili. Abyste je překonali, potřebujete v prvé řadě rychlost v kombinaci s přesnou muškou. Většina nacistů sice není kdovíjak hbitá, ale v jejich prospěch mluví počty, což znamená, že na vás dost často útočí z více směrů. Stáním na místě si tedy jinými slovy moc nepomůžete. V tomto ohledu vás nový Wolfenstein nijak nelimituje, ovládání je přesné a intuitivní a pohyb je naprosto plynulý. Pochválit musím také příjemně uspokojující pocit ze střelby, který jde ruku v ruce se svižným a místy až frenetickým tempem hry. Pokud ovšem budete chtít, ke slovu se může dostat rovněž stealth.
Druhým zásadním klíčem k úspěchu je míra pozornosti, s jakou procházíte s citem vymodelované a logicky funkční úrovně. Hlavnímu hrdinovi se totiž automaticky nedoplňuje zdraví, a tak musí po vzoru old-schoolových stříleček sbírat lékárničky spolu s částmi zbrojí, jež mají vliv na jeho odolnost. Obdobně to platí pro náboje, které se mohou rázem stát nedostatkovým zbožím, zvláště vezmete-li v potaz fakt, že Blazkowicz může v každé ruce držet jinou zbraň. Být ostražitý a prošmejdit každý kout se nakonec vyplatí i tehdy, kdy chcete najít některý z několika typů sbíratelných předmětů, kam se řadí například gramofonové desky s poněmčenými hitovkami té doby či grafické koncepty.
S novinkami oproti The New Order pracuje Wolfenstein II rafinovaně. Jádro pudla spočívá v tom, že vám je představuje postupně, takže hra i přes svou na první pohled monotónní povahu nikdy nezevšední. Jednou ze zásadních novinek je třeba možnost vrátit se do již absolvovaných levelů a zlikvidovat v nich nacistické důstojníky či se vrátit pro již zmíněné sbíratelné předměty. S tím pak souvisí propracovanější vedlejší úkoly, které vám zadávají vaši „spolubojovníci“, s nimiž sdílíte jadernou ponorku sloužící jako jakýsi interaktivní předěl mezi misemi. Samozřejmostí jsou nakonec nové zbraně i nové druhy nepřátel a zapomínat nesmím ani na menší překvapení v podobě trojice zbrusu nových hratelnostních prvků.
Audiovizuálně The New Colossus vyčnívá nad průměr. Začněme grafikou. Ta je překvapivě detailní, a to jednak co se týče textur, jednak co se týče snad všech modelů, na něž ve hře narazíte. Díky pokročilejší hloubce ostrosti navíc na rozdíl od jedničky působí druhý Wolfenstein „plastičtějším“ a celkově realističtějším dojmem, k čemuž v konečném důsledku přispívá i prvotřídní nasvícení scén. Škoda jen lehce odbyté grafiky v některých situacích, kdy vidíte daleko do dálky. Po zvukové stránce musím ocenit doslova nadupaný soundtrack, který vás čas od času vybudí k lepším výkonům a dá přestřelkám ten pravý říz. Závěrem si nemohu odpustit kritiku technického zpracování PC verze, jejíž optimalizace by určitě šla zvládnout o něco lépe, nemluvě o občasných pádech hry a chybě způsobující masivní grafické artefakty.
Zhodnotit nového Wolfensteina je pro mě trochu složité. Pakliže jste mou recenzi dočetli pozorně až sem, určitě jste si všimli, že jsem mu prakticky nic nevytkl. Jak bych také mohl. Jde o zhruba devítihodinovou akční jízdu s poutavým dějem, jež pevně stojí na základech žánru akčních stříleček a zároveň se díky pečlivé práci vývojářů ze studia Machine Games zavděčí i příznivcům moderních videoher. Na druhou stranu ale musím brát v potaz jeho vysokou, respektive standardní cenu, za níž nedostanete nic jiného než „pouhou“ příběhovou kampaň, kterou projdete za dva delší večery. Rozhodnutí, zda vám to stačí, nechám na vás. Já osobně si za kvalitní počin, jímž bezpochyby Wolfenstein II: The New Colossus je, klidně připlatím.
