Michal Vrátný alias Strejda Radar je známý zejména jako ústřední postava Železné koule, tedy sítě tělocvičen, co mají koule… Kettlebell se už v našich končinách stal oblíbeným sportovním náčiním, jeho využití je ale dost možná komplexnější, než jste si mysleli. Nejen na to jsme se Radara zeptali v našem nejnovějším rozhovoru.
Radar nám poskytnul docela detailní sondu do světa kettlebellu a my věříme, že jeho argumenty přesvědčí nejednoho z vás, aby do toho šel. Zkusit to navíc můžete úplně zadarmo.
Proč vlastně kettlebell? Co je na téhle čince tak magického? Když pomineme její hodně specifickou podobu.
Ahoj, já děkuju za pozvání k rozhovoru. Proč kettlebell? Protože mi někdy kolem roku 2009 totálně učaroval. Měl jsem tehdy zkušenosti s klasickým fitkem, asi jako každý jsem tam dělal kolečka po všech strojích: peck deck, multipress, leg press, předkopávání a tak. Mělo to určitě výsledky, ale měl jsem pocit, že na to, kolik tomu obětuju času, ty výsledky nebyly nic, o čem bych psal domů. Hledal jsem vhodný doplněk k bojovým sportům, které jsem tehdy dělal. Chtěl jsem rychleji kopat, silněji mlátit a vydržet víc kol sparringu. Objevil jsem kettlebell, naučil se pár základních cviků, každý den ráno jsem je cvičil doma na chodbě a velmi rychle se to projevilo.
Měl jsem tehdy pocit, že je kettlebell odpověď úplně na všechno. Magická pilulka, co tě zbaví bolesti zad, vyková ti pevnou postavu, dodá sílu, zařídí světový mír, vyhubí rakovinu a tak. Až na to, že není. Je to prostě jen železná koule s uchem a jen jeden z mnoha nástrojů, které má smysl používat. Nejde ani tak o jeho tvar jako spíš o to, jak ho použiješ. Kettlebell umožňuje cvičení tzv. balistických cviků, kdy s tou koulí šviháš či houpeš mezi nohama a před sebe nebo nad hlavu. Ty nejdou dost dobře dělat s ničím jiným a mají bezkonkurenční přínos v rozvoji síly, rychlosti, výbušnosti nebo třeba síly stisku či ztrátě tuku. Ale jak jsem řekl, je to jen jeden z dílků skládačky, fyzický rozvoj je daleko komplikovanější. Přestože se jmenujeme Železná koule, cvičíme dneska s mnohem více věcmi: velkými činkami, jednoručkami, gymnastickými kruhy, řetězy, hrazdami, vlastní váhou nebo taky násadami od košťat, tenisáky nebo podlahou.
Síť tělocvičen Železná koule funguje od roku 2011. Jaká vlastně byla počáteční vize? Když se podíváš zpět, myslíš, že se ji povedlo naplnit podle představ?
Vizi jsem neměl. Nejsem moc dobrý v plánování. Jsem dobrý v tom, že si něco umanu a udělám to. No a já si tehdy umanul, že prostě chci mít tělocvičnu, chci, aby tam chodili lidi, chtěl jsem nabídnout alternativu ke klasickým fitkům. Chtěl jsem dát možnost cvičit lidem, co vědí, že by cvičit chtěli, ale nechtějí to dělat v prostředí fitek.
Dneska už je takových tělocvičen docela dost a každým rokem vznikají další a další. Ale když začínala Koule, nemusel by sis ani zouvat boty, abys je spočítal na prstech. Možná by ti stačila jedna ruka. A to ostatní přišlo tak nějak úplnou náhodou. Ozvali se mi lidi, že se jim líbí, jak to děláme, a že by se to od nás chtěli naučit a dělat to taky. Tak vznikly pobočky v Brně, Mladé Boleslavi, Berouně nebo Českých Budějovicích. Brno se nakonec rozhodlo jít trochu odlišnou cestou, ale ty ostatní tělocvičny stále fungují. Moje vize nebyla orientovaná na počet poboček, trenérů nebo určitý obrat. Mojí vizí bylo pomáhat lidem. To si myslím, že se nám kontinuálně daří plnit.
Jak bys ve zkratce shrnul vaši filosofii?
Celá moje práce stojí na dvou pilířích: Necvičíme proto, abychom cvičili. Cílem není co nejvíc shybů nebo co největší váha na benči. Cvičíme proto, abychom efekt cvičení cítili v reálu. V každodenním životě, výkonu povolání nebo třeba sportu. Je mi úplně jedno, kolik kilo zvedneš ze země. Ale není mi jedno, jak se cítíš, jak jsi spokojený se svojí postavou nebo výkonem. Chci, abys neměl bolesti, aby se ti zlepšil golfový odpal nebo to, jak daleko skočíš, chci, abys vydržel celý víkend hrát si s dětmi a nemusel se z toho tři dny léčit.
A takt cvičíme proto, abychom dlouho vydrželi. Je mi (téměř) jedno, jak jsi na tom dneska. Zajímá mě, jak na tom budeš za dvacet, třicet let. Tím, jak se o svoje tělo staráš, co, kdy a jak cvičíš, jak se hýbeš, co jíš, jak odpočíváš a jak si čistíš hlavu, bude mít velký dopad na to, jak na tom za těch třicet let budeš. Pravidelným pohybem v rozumné dávce udržíš tělo funkční, minimalizuješ riziko zranění a prostě trochu přiohneš tu statistiku ve svůj prospěch. Všichni jednou umřeme, tomu zatím žádná činka zabránit nedokáže. Ale jde o to, jak tvoje tělo bude fungovat do té doby, než se to stane. Tohle platí i pro lidi, co zdánlivě svoje tělo používat nepotřebují, “makají hlavou”. Babička říkala, že ve zdravém těle je zdravý duch. No a mně trvalo jen pětadvacet let, než mi došlo, že na tom možná něco je.
Zvlášť by mě zajímala tvá autorská metoda cvičení a komu všemu může vlastně pomoci?
U nás cvičí celkem hodně lidí, kteří se najednou proberou v pětatřiceti, zjistí, že dvacet let nic nedělali a že už jim najednou neprochází lifestyle, který jim procházel předtím. Jinými slovy, jsou celkem v průseru a jdou k nám, aby tomu tělu vrátili funkci a vzhled, které mělo předtím.
Díky tomu si spousta lidí myslí, že jsme tělocvična pro ty, které si na těláku do týmu vybrali jako poslední. Pravda je ale taková, že paleta lidí, kteří v Kouli cvičí, je opravdu široká. Krom těch zmíněných lidí z kanclů tam jsou mladí kluci, co pracují na síle; profi sportovci, co v Kouli ladí obecnou fyzickou, silovou přípravu, máme oddíl silového trojboje, spoustu lidí dáváme dohromady po letech vrcholového sportu nebo nevhodných fyzických aktivit a taky tam jsou lidi kolem sedmdesáti let. Skoro mám chuť říct, že díky tomu, že jsme schopni ten trénink hodně přizpůsobit a škálovat, je to vhodné pro každého.
Zaměřujete se výhradně na posilování s volnými váhami. Vysvětlíš čtenářům, proč nejsou posilovací stroje vždy ideální?
Já bych to formuloval jinak. Kromě velmi výjimečných případů, kdy jsou stroje jediná možnost, a kulturistů, kteří využívají stroje k „fine-tuningu“ svojí postavy, není trénink s nimi ideální nikdy. Jednoduše proto, že lidské tělo takhle nefunguje. Pohyb neprobíhá tak, že si sedneš nebo lehneš do stroje a hýbeš závažím po předem připravené dráze. Během pohybu je ve hře hodně dalších proměnných, mimo jiné musíš stabilizovat a organizovat svoje tělo v prostoru, případně stabilizovat nějaké břemeno – ať už je to činka nebo taška s nákupem, dítě, zvíře nebo tenisová raketa.
Stroje tohle nerespektují a kvůli tomu mají poměrně omezený přenos do reálných aktivit. Lidi, co cvičí výhradně na strojích, se obvykle velmi špatně hýbou. Jak už jsem říkal prve, my trénujeme pro přenos do reálu. V tom (minimálně zatím) dávají volné váhy – tedy činky, kettlebelly a váha vlastního těla – strojům totálně na frak.
Mimochodem, kulturisté z oldschool éry cvičili přesně takhle. Zvedali činky, kettlebelly, dělali stojky, přemety, zvedali kameny a tak. Jenže k tomu potřebuješ někoho, kdo tě to naučí. Do stroje si prostě sedneš a cvičíš. Když provozuješ fitko, je to ekonomicky daleko výhodnější, ale to mě osobně nezajímá. Mě zajímá ta přidaná hodnota, ten reálný efekt. Ale kdo ví. Třeba někdo vymyslí stroje, které budou fungovat daleko líp než to, co používáme teď. Tak to prodám do šrotu a nakoupím stroje. Nejsem orientovaný na nářadí, jsem orientovaný na výsledek.
Kde všude vás mohou zájemci najít? A jak takový trénink vůbec vypadá?
Máme dvě tělocvičny v Praze, jednu na Národní třídě a druhou v Holešovicích. Kromě toho s námi můžete cvičit v Mladé Boleslavi, Berouně a Českých Budějovicích. Trénink vypadá tak, že tam přijdeš a cvičíš.
Dělám si srandu. Je to závislé na tom, na jaké jsi úrovni, co od toho chceš a kolik na to máš času. Přestože cvičíme ve skupinách, přizpůsobujeme trénink úronvni a požadavkům každého. Přijdeš, řekneš, co bys chtěl, my ti řekneme, co bys měl, najdeme mezi tím rozumný průsečík a podle toho, kolik na to máš času, navrhneme tréninkový plán.
Dá se u nás cvičit dvakrát, třikrát nebo čtyřikrát týdně. A pro ty, co to chtějí vzít fakt z gruntu, máme speciální program Amazing 12, jenž trvá tři měsíce, kdy cvičíš každý všední den v malé skupince, a kromě tréninku se ti budeme starat i o jídlo. To je asi nejrychlejší cesta ke skokovému progresu.
Co bys na závěr vzkázal lidem, kteří váhají, zda se u vás zastavit?
V první řadě je otázka, proč váhají. Jestli mají dojem, že na to nemají fyzicky, tak je to nesmysl, každému přizpůsobíme úroveň tréninku. Jestli mají naopak dojem, že trénink u nás pro ně není dost velká výzva, rádi je vyvedeme z omylu. Pokud mají pocit, že by je to nebavilo, tak mají asi pravdu, dvakrát zábavné to není. Ale ty výsledky podle mě stojí za to.
Občas nám lidi vyčítají, že jsme hrozná sekta, ale to není pravda. Naopak jsme dost otevření, na nováčky nekoukáme skrz prsty, nikoho nesoudíme. Tak či onak, nabízíme možnost bezplatné ukázkové lekce, takže pokud někomu dává smysl to, o čem jsem tu mluvil, může přijít, nezávazně to zkusit a zhodnotit, jestli je to tak dobré, jak říkám (je, fakt).
