CrossFit je pro ni každodenním chlebem. Ale také radostí, vášní a hnacím motorem. Když pak ale přijde zranění, musí jít závodění stranou. Jak se Lu Gregorová vyrovnala s tím, že letošní sezónu zahájí až v druhé polovině roku, proč ji baví trénovat zrovna ženy a jak apeluje na všechny, kteří se chtějí hýbat?

CrossFit může začít cvičit kdokoli, nemusím být profík?

Samozřejmě. Například v našem gymu CrossFit Hometown pracujeme s tím, že každý má nějakou úroveň, na které začíná a se kterou pracuje. Přes začátečnické lekce se propracovává dál. Ono na CrossFit je pěkné, že to je vlastně takový individuální sport, který se cvičí v týmu. A tak vlastně soupeříš především sama se sebou. CrossFit nabízí něco, co je praktické pro život, lidi nemají ten výraz rádi, ale jedná se prostě o funkční trénink. Dobře a prakticky složené pohyby. Lidé by měli cvičit pro to, aby byli připravení na běžný život, aby zvládli třeba někam rychle doběhnout, něco těžkého zvednout, někam se přitáhnout. CrossFit učí lidi být odolnější.

Ty se zaměřuješ na trénink žen. Proč na ně?

Právě u nich vidím, že když začnou cvičit a chtějí být silné, tak jim to strašně pomáhá i psychicky. Začnou chápat svoje tělo a tím, že začne být funkční, začnou ho mít radši. Myslím si, že u spousty holek je problém, že nemají rády své tělo a vyrůstají celý život v tom, že jim na sobě neustále něco vadí. Řekla bych, že jim cvičení pomáhá v tom být kámošky s vlastním tělem. Naučí je to mít aktivní životní styl. A to i mimo gym. Čímž se dostávám k jedné důležité věci. I přesto, že trénuju CrossFit a vzpírání, což jsou sporty, které se odehrávají vevnitř, tak když už bych měla být propagátorem něčeho, tak toho, aby lidi trávili více času venku a hýbali se. Sama se snažím se aspoň 30 minut denně procházet a víkendy hodně trávím tak, že chodím po horách. Je to pro mě nějaký active rest, kompenzace, je to strašně důležité pro hlavu a svaly. To lidi podle mě hodně podceňují.

Jak se posunul CrossFit od jeho začátků tady u nás v ČR?

Pořád je to tady maličké proti západní Evropě nebo Americe, ale roste to hodně. Trenéři se navíc musí vypořádávat s tím, že CrossFit nechtějí dělat jen lidi, kteří chtějí závodit, ale volí ho taky ti, kteří chtějí chodit 2 – 3x v týdnu a ty tréninky podle toho musí vypadat. Na takové lidi nemůžou vybalit závodní workouty a vyšvihnout jim hned těžké dřepy. S těmi lidmi se musí pracovat trošičku jinak a v tomhle se ten sport taky vyvíjí a začíná být otevřenější širší mase. Mění to trochu tu komunitu, ale pořád se drží ještě ten přátelský duch. Teď je to krásně vidět na CrossFit open, které je takový stmelující prvek, dostupné pro všechny, na top úrovni i pro ty méně zkušené. Což je něco, co mám na tom sportu moc ráda.

Na sociálních sítích ses nedávno zmínila o tom, že tě trápí problémy s ramenem. Co se stalo?

Je to teď taková novinka. Mám dlouhodobější zranění ramene, které je potřeba „opravit“, a tak mě čeká v dubnu operace. Zhruba před pěti lety, kdy jsem začínala s CrossFitem, jsem dělala cviky, na které jsem ještě nebyla dostatečně silná, a udělala jsem si v rameni mikrotrauma, které mě trápí dodnes. Díky tomu, že jsem zhruba před třemi lety začala trénovat zodpovědně, dostala se do péče dobrých trenérů a i se sama začala vzdělávat jako trenérka, jsem pomohla tomu, že rameno tak dlouho vydrželo. Teď už jsem ale cítila, že na to fyzioterapie nestačí a bude lepší ten problém řešit dřív než později. Samozřejmě bych s tím mohla ještě nějaký čas fungovat, ale bude to tak lepší.

Na jak dlouho tě ta operace vyřadí?

Zhruba na půl roku. Vykašlu se teď na jarní a z části i letní přípravu a ke konci léta už bych chtěla znovu závodit. Nakonec to vnímám pozitivně, je to samozřejmě vždycky těžké přijmout, ve chvíli, kdy tě ten sport živí a je to důležitá součást tvého života. Když mě na začátku roku rameno začalo bolet už celkem nesnesitelně a já dospěla k tomu, že nebudu moct startovat první kolo ligy ve vzpírání, tak jsem to obrečela. Asi nikdy jsem se necítila tak frustrovaná, naštvaná a bez motivace. Asi tři dny se mi nic nechtělo, úplně jsem rezignovala a pak mě to přešlo. Mám dar vidět věci z té lepší stránky.

Co se změnilo?

Řekla jsem si, že je to možnost se zlepšit, lépe se o sebe starat a že moji trenérskou práci to neohrozí. Sice teď nebudu půl roku vzpírat, ale pořád můžu cvičit mnoho dalších věcí. Když mě teď lidi vidí cvičit, říkají mi: „Heeej, ty cvičíš, jak to?“ Je důležité si uvědomit, že je rozdíl v tom, kdy cvičíte pro zdraví a radost a kdy cvičíte pro výkon. Mám běžné klienty a klientky, kterým bych se zraněním řekla “ok, budeme cvičit lehce a nějaký čas možná i vůbec”, zároveň když trénuju závodníky, tak zranění není důvod úplně přestat, ale hledat tu hranici okolo, co jde a nejde tak, aby zůstali v co nejlepší formě i přes omezení. Já moc dobře vím, co dělám, znám svoje tělo, a to, že mě někdo vidí dřepovat nebo jít těžké přemístění, není o tom, že bych si ubližovala. Doktor mi přesně řekl, jaké cviky můžu dělat, já vím, co mě bolí, ale také vím, že by ničemu nepomohlo přestat cvičit.

Co budeš teď dělat s časem, který jsi plánovala věnovat přípravě?

No, ono zas ta změna tak velká není. Pracuju pořád stejně a vlastně i trénuji. Udělala jsem teď celkem změnu ve svém životě a více lidí trénuji online než fyzicky, takže budu mít větší prostor cestovat. Ono ten trenérský život je strašně fajn práce, ale pracuješ vlastně v časech, kdy normální lidi nepracujou. Při takovém stylu života najednou cítíš, že potřebuješ změnu. Hrozně jsem to potřebovala. Strašně se těším na mistrovství Evropy ve vzpírání, které se koná v Bukurešti a kam se za dva týdny chystám. Tam připravuji jednu českou vzpěračku. Taky se tam kvalifikoval jeden můj kamarád trenér a jsem šťastná, že je tam můžu oba přijet podpořit. Těším se, že se podívám na velký mezinárodní závod, protože to je úplně jiná úroveň, bude tam spoustu vzpěračů a vzpěraček, které sleduješ v televizi a víš, že jsou top.

S Redbullem natáčíš road trips. Co je jejich cílem?

Tenhle projekt je srdcovka, chceme zmapovat českou crossfitovou scénu a celý ten svět sportu okolo. Minulý rok jsme byli na severu Čech, Moravě a Slovensku, s Benem Cristovao v USA. Je skvělé, že můžeme ve videích ukázat zajímavé české a slovenské osobnosti, které se tomuto sportu věnují. Je to hrozně hezký vhled přímo do té scény, kde lidi mohou vidět skvělé atlety a trenéry a nahlédnout tak trochu víc do toho, jak to v Čechách vypadá. Myslím si, že je to skvělý projekt. Letošní ročník bude více o lidech, kteří jsou i vně té komunity, ale jsou třeba populární v nějakém silovém nebo kondičním tréninku.