Studentku vizuální komunikace, ilustrátorku a designérku Soňu Juríkovou možná ještě neznáte. O čem jste ale možná už četli nebo z doslechu slyšeli, jsou Czemoji, speciální emotikony pro správné Čechy, ve kterých najdete chlebíček, sandále s ponožkami, plzeňské pivo, ale třeba i postavičky z Večerníčku. Jak se k ilustraci Soňa dostala, jak Czemoji vznikly a jak se jí daří skloubit školu s prací?
Dnes se o tobě hodně mluví v souvislosti s emotikony Czemoji. Jak ses vlastně k ilustraci dostala?
Od mala jsem hodně kreslila, ale když jsem byla v pubertě, tak mě to nějak přestalo bavit. Tehdy mě vůbec nenapadlo, že bych se tím někdy mohla živit, přišlo mi to nereálné. Což odradí dost lidí. Ale po čase jsem se na to začala dívat jinak, a tak jsem dala rychle dohromady své portfolio, udělala talentovky a podařilo se mi dostat se na střední grafickou školu Hellichova na grafický design. A tam to nějak všechno začalo. Po škole jsem byla ale z grafického designu unavená a říkala jsem si, že zkusím ilustraci a šla jsem ji studovat do Plzně. Tam mě to po prváku ale hodně zdeptalo, protože to byl jiný styl než ten, který jsem měla ráda a který jsem dělala. Byla to spíše klasická grafika.
Na škole ses učila i s různými grafickými programy nebo jsi s nimi začala pracovat až později?
Nejlepší softwarový základ mám právě z Hellichovky, kde nás s nimi opravdu od prváku učili pracovat. Ale na vysoké už ne, což je, si myslím, špatně. Počítali s tím, že už to nějak všichni umí, a to není nejlepší přístup. A to hlavně proto, že tam berou i lidi, kteří nejsou z uměleckých škol. Člověk se tak s tím musí poprat sám, což je opravdu zdlouhavé. Navíc kromě sorftwaru musí znát člověk i pravidla samotné grafiky.
Po prváku jsi tedy přešla na jinou školu?
Školu jsem neměnila, ale přešla jsem v rámci ní na jiný obor, a to na vizuální komunikaci, kde jsem dodělala bakaláře.
Tam jsi jako svou bakalářskou práci vytvořila nádherný slabikář. Vyšel někdy nebo to byla opravdu jen školní práce pro studijní účely?
Slabikář nevyšel a bohužel ani vyjít nemůže. Texty, které jsou v něm použité, jsem dostala od nakladatelství, které mi je pro tyto účely propůjčilo a já je dál nemohu distribuovat, protože jsou jejich. Ale Slabikář měl velký ohlas i tak, a to mě moc potěšilo.
Teď studuješ v Bratislavě. Tam ses z Plzně dostala jak?
Nechtěla jsem zůstávat v Plzni, protože jsem se tam moc nenašla, a ani do Prahy se mi nechtělo, tím, že odsud pocházím. Moc jsem nevěděla, jaký ateliér zvolit. Každý je úplně jinak profilovaný a nevěděla jsem, ke komu jít. V Bratislavě jsem znala pár lidí i profesorů a dostala jsem doporučení. Dost mě to zlákalo, takže jsem teď na konci druháku na vizuální komunikaci v ateliéru Typolab. Před asi třemi lety jsem si koupila tablet a hrozně jsem si ho zamilovala. Všechno kreslím ve Photoshopu. Tam si ty štětce nastaví člověk, jak potřebuje. Je toho neskutečné množství ke stažení, takže si každý vybere, co potřebuje. Ale nakonec stejně používám jen čtyři. Každopádně zjišťuji, že je to celkem šílený program, dá se tam toho dělat opravdu hodně. Můžete v něm i animovat. Oproti tomu třeba v Illustratoru, který je vektorový, neuděláte nic bitmapově, takže v něm může člověk dělat loga a křivky, ale přechody a nějaké zajímavější efekty tam nejdou. Zase je ale výhoda, že vektor můžete zvětšit a neztratí se vám kvalita.
Aktuálně ilustruješ a děláš grafiku pro Studio Breisky. Jak dlouho tam pracuješ a čemu se tam věnujete?
Pracuji tam už od konce prváku. Začalo to jako letní stáž, která se vyvinula v dlouholetou spolupráci. Děláme hlavně tiskoviny, knihy, katalogy umělců. Spíš si vybíráme, děláme takové hezčí projekty, nejsme jako reklamka. Děláme hodně kulturní projekty.
Jak se ti práce daří skloubit se studiem v Bratislavě?
Tady nejsem na plný úvazek, máme tady takovou dohodu, jak se zrovna hodí. Je to hodně volné. S kamarádkou, se kterou tam jsme, obě studujeme. Když jsem přes semestr v Bratislavě, tak moc nepracuji. Tento semestr jsem nepracovala například skoro vůbec. Jsem občas v Praze, ale ne pracovně. Hodně věcí se dá dělat i na dálku, a to ve chvíli, kdy znám zadání a mám něco rozdělaného.
Na Facebooku a nejen na něm se hodně diskutuje o tvém projektu Czemoji. Jak vznikl?
Projekt vznikl právě na Typolabu, kde si sami vymýšlíme zadání, což je fakt prima a moc mě to baví. Už někdy před Vánocemi, kdy jsme se začali zamýšlet nad tématy, jsem chtěla dělat emotikony, protože mi ty současné nevyhovují a jsou tam obrázky, které třeba vůbec nevyužívám. Původně jsem chtěla nějaké redesignovat. Potom se to přemlelo přes různá témata, kdy jsem chtěla dělat obrázky nějakých přísloví, a nakonec to u těch emotikon zůstalo. Když jsem začala stávající emotikony v nějakém svém stylu překreslovat, tak to začalo být strašně nudné. Proto jsem hledala jinou cestu a došlo mi, že mi tam tak nějak chybí české věci a chtělo by to něco, co ty zprávy více personalizuje. Tak jsem začala s nadávkami. Ty jsou ale buď moc vulgární nebo natolik abstraktní, že to nejde nakreslit. Navíc to jde v tom miniaturním obrázku vyjádřit dost těžko. A tak jsem si řekla, že musím kreslit něco normálního. A vznikly Czemoji. Udělala jsem si obrovský seznam toho, co je opravdu české, a ten se neustále rozrůstal o nápady ostatních. Ani jsem všechno nestíhala kreslit. Konzultovali mi to hlavně Slováci, kteří se mě ptali, jestli mám to a to, takže řada z nich vznikla i díky ostatním.
Jaké byly a jsou reakce?
Přišla mi k tomu řada takových zvláštních mailů a komentářů, že třeba nejdu s dobou, že ponožky v sandálech jsou úplně nejzdravější způsob, jak se obouvat, a že bych takové věci vůbec neměla hodnotit. Přitom já to nijak nehodnotím. Vůbec to nebylo míněné jako nějaká kritika. A to i u dalších emotikonů. Nechtěla jsem urážet politiky, jako to z toho řada lidí vyčetla. Nebo to, že jsou Češi alkoholici, když jsem udělala deset flašek. Přitom je to alkohol, který se pije právě u nás a je pro Čechy typický. Původně jsem sdílela svou práci na svém Facebooku hlavně pro kamarády a dala jim tak vědět, že jsem si ji přidala na své webovky do portfolia. Protože mám mezi přáteli někoho z Czech Designu a nápad se mu zalíbil, tak mě oslovil, a tak vznikl první, krátký rozhovor. Tím, jak to pak sdíleli na svém webu, se rozjela docela lavina, což jsem fakt nečekala, kdy to nezůstalo jen v uměleckých kruzích. Vůbec jsem to nebrala jako nějaký reálný projekt, ale tak, že jsem na škole, a tak se bavím. Navíc je to projekt, který je v rámci školy úplně k ničemu, je to fakt spíš taková sranda.
Dostala jsi od někoho už nabídku, že by se projekt Czemoji nějakým způsobem zprovoznil, abychom je mohli mít v nabídce emotikonů ve svých telefonech?
Psalo mi pár lidí, že by mi pomohli. Teď na to ale úplně nemám přes prázdniny čas, protože chci hodně cestovat ,a valí se na mě ze všech stran, kdy Czemoji dokončím. Ani na to teď nemám myšlenky, protože mám i jiné věci a je to ještě běh na dlouhou trať. Chtěla bych se ale pokusit zprovoznit emotikony sama, do nějaké aplikace, aby to fungovalo. Zatím je to ve fázi, kdy vím, že řadu z nich třeba nebudu moci použít, kdy je potřeba značky oslovit a získat práva k užití. Pár lidí mě už napadlo, že tam používám nějaké věci bez souhlasu, ale ona je to opravdu jen školní práce, na kterou autorská práva nepotřebuji. Není to trestné, jen to nesmí být komerční.
Aktuálně jich je už něco přes sto osmdesát. Je mezi nimi i Krteček? Všimla jsem si totiž v diskuzích, že se na to řada lidí ptá, tak abychom jim odpověděly.
Krteček tam je a byl jedním z prvních. Paradoxně, když jsem přemýšlela, jaký vizuál emotikonům dát, tak prvotním nápadem bylo, že by byly celé krtečkovské. Jenže se to u nich hodně rychle vyčerpalo. Udělala jsem pár gest a tím to skončilo. Navíc to není to moje, takže bych opravdu jenom překreslovala, což jsem nechtěla.
Přemýšlela jsi, že by ses vydala pracovně i někam do zahraničí, až dokončíš školu, nebo zůstaneš tady?
O nějaké stáži jsem uvažovala, ale celkem mi i chybí Praha, protože hodně cestuji, a to hlavně o prázdninách, takže bych tady teď ráda zůstala, až dokončím magistra. Ale člověk nikdy neví. Ráda bych ale vyrazila ještě na nějaký absolventský Erasmus nebo bych chtěla vyjet někam na dobrovolnictví. K tomu všemu se mi teď ozvalo jedno nakladatelství, které by se mnou chtělo spolupracovat, takže se teď nabízí i zakázky, které nechci odmítat. Pro start kariéry je to super.
