Obecně se dá říct, že jeden k ukazatelů stavu jakékoliv společnosti je úroveň jejích médií. Pro graffiti, které je ze své povahy pomíjivé a od chvíle vzniku prakticky čeká na svůj zánik, platí nutnost dokumentovat a v rámci komunity sdílet víc než jinde. V minulosti k tomu byly používány různé stránky (Fotolog.com, Streetfiles.org) nebo sociální sítě, i přes masivní záplavu online fotek si však tištěné časopisy udržely svou pozici.
Nejaktuálnější pražský graffiti zine, Guide, se svým prvním vydáním (2016) ještě navazoval na své předchůdce, například Signall nebo Clique, ve snaze ukázat sílu a rozmanitost pražské scény, i když už tiskovým provedením nebo grafikou dával najevo, že chce být víc než jen galerií pieců za posledních pár let. Číslo dva pak bylo věnováno čistě jen jménu Zkap a kombinovalo piecy tohoto progresivního writera s vyobrazeními postižených lidských těl ve znepokojivém mixu s titulem Don’t expect me to make you smile.
Třetí díl byl postaven kolem čtyř pražských tvůrců, jejichž silnou disciplínou jsou tagy – každý z nich je prezentován svými podpisy v ulicích a krátkým rozhovorem ve vlastním sešitku. A odhodlání neustrnout v jedné poloze a odvahu experimentovat dokazují tvůrci i posledním čísle, ve kterém překročili hranice Česka: na 120 stranách ukazují práce pěti writers z různých zemí Evropy od Francie po Ukrajinu, přičemž Česko reprezentuje opět pražský Zkap.
Na to, co má všech pět tvůrců společného, nebo jaké jsou výhody tištěných zinů v době Instagramu, jsem se zeptal redaktora a tvůrce Guidu, který si přál zůstat v anonymitě.
Představ Guide svými slovy.
Guide je nezávislý občasník, který se věnuje tématu graffiti, primárně pražskému. Plánuju se časem věnovat i tématům, kde graffiti nehraje hlavní roli, ale nějak s ním souvisí.
Proč považuješ za důležité v dnešní době vydávat zin ve fyzické podobě?
Přijde mi, že fotek a graffiti je mnoho, ale tematických reportů nebo v „kurátorovaných“ medií je málo. Respektive v zahraničí ten boom zinů už dávno běží, ale u nás zatím nic moc není. Za další jsem si začal uvědomovat, že přeci jen, když to není vytištěné, časem to zmizí v zapomnění. Většina virtuálních domén, kde se sdílejí věci, jednou skončí a s nimi zmizí i fotky. Navíc mi tam chybí redakční proces, který je běžný u tištěných medií, totiž, že se věci vybírají a hodnotí z nějakého, byť subjektivního hlediska. Celý časopis pak představuje, i spolu se způsobem financovaní, grafikou atd., určitý názor, určitý kontext.
V posledním čísle jsou hosté napříč Evropou. Jak v tomhle případě probíhal výběr?
Bavilo mě, jak jsou si někdy lidi podobní navzdory vzdálenostem, zázemí atd. Nějakou dobu jsem sledoval pár lidi v Evropě a chtěl je dát do kontextu s někým z Prahy. Nakonec se to ustálilo na nynější pětici, kde je každý výrazově jiný, zároveň však všichni mají něco společného: volná, v některých případech až dětská linka, (zdánlivé) ignorování návazností na světové styly, odvaha riskovat – ve smyslu zkoušet něco osobitého… Přitom mi přijde, že se u všech zúčastněných jedná o radikální graffiti, žádné „umělecké kreace“, žádné legály, nebo vyčištěné chromy, ale špinavý bombing, prolézání zajímavých městských zákoutí, jednoduché písmo, jméno…
Anotace posledního čísla mluví o „heroických“ formách graffiti. Chceš to rozvést?
Tím jsem myslel tu částečnou absenci nějakých odkazů ke „klasice“ nebo takový ten silácký výraz, který někdy writeři mají – jak osobnostně, tak i ve vizuální podobě jejich pieců, která pak může působit křečovitě. U těchhle pěti cítím míň proklamace a siláctví, zato víc experimentů. Otázka ovšem je, co je klasika. Dnes je všechno trochu pomíchané.
Které publikace / vydavatelství / konkrétní lidi ze zahraničí ti jsou inspirací?
Je toho víc, co sleduji. Občas si pořídím ziny vyloženě od autorů fotek, ale to není tak často. Pak jsou to menší, nezávislá nakladatelství v Paříži a Berlíně. Za všechny bych jmenoval distributory Hitzerot.de, kteří prodávají publikace z různých koutů Evropy i ze světa. Mají celkem vkus, a pokud se v Evropě něco zajímavého s tématikou graffiti vydá, většinou to časem také nabízejí. Vím, že do toho jdou naplno, a z peněz, které vydělají, kupují zase další publikace. Hodně se v posledních letech rozrostli, je to celkem ojedinělé. Mám radost, že je baví Guide a posilám jim vždycky menší část nákladu k distribuci.
