Pro dnešní rozhovor jsem vybral Saona z Liberce. Saon má za sebou střední uměleckou školu, obor propagační výtvarnictví, věnuje se především graffiti a street artu a mimo jiné dokumentuje opuštěné stavby u nás, ale i v zahraničí. Na jeho facebooku najdete hromadu fotek, maleb a kreseb, v kterých se často mícha industriál s organikou.
•
Byl jsi už od malička veden k výtvarnému umění, nebo tě okouzlilo až graffiti?
Těžko říct, spíš jsem nějakým způsobem vnímal okolí citlivěji. Z rodiny v podstatě nikdo výtvarník není. Takže zřejmě se jedná o nějakou predispozici. Graffiti mě okouzlilo postupem času. Věci namalovaný na zdích často dobře sekundovaly charakteru oblasti, kde jsem vyrůstal. Vytvářely potřebnej kolorit.
Kdy a jak si začal malovat na zeď? Co tě k tomu vedlo a jaký smysl to pro tebe mělo?
Experimentální začátky – prskání autolaků pod mostem přes řeku bych asi nerozváděl. Graffiti mě aktivněji chytlo na střední, kde bylo několik velmi talentovaných spolužáků, kteří mě inspirovali. Slovo dalo slovo a začalo to… Tagování, pokusy o tvary a tak. Důležitej byl pocit zviditelnění se a vyvolání otázek u diváků.
Máš v graffiti a ve výtvarném umění nějaké oblíbence? Navštěvuješ nějaké výstavy nebo se jen koukáš po ulicích? Na tvém webu a na FB stránce „Opuštěné stavby“ jsem si prohlédl dost fotek a vidím, že i návštěva opuštěných staveb se dost projevuje např. v tvých kresbách. Ovlivnil tě třeba H.R. Giger a jeho biomechanika?
Mám několik oblíbených writerů. Hlavně mě baví ti, kteří jsou otevření, duševně vyspělí a mají osobitej styl. Na výstavy moc nechodím. V ulicích se moc rád koukám po nových, ale i starých věcech. Mě kolikrát nadchne i prasárna, která je buď na dobrým místě a nebo je řádně drzá. No a opuštěný továrny mě samozřejmě hodně inspirují, jakožto industriál celkově. H.R. Giger mě děsil už od malička, kdy jsem nechtěně viděl v televizi jeho úžasný dílo – Vetřelce. A tak se mi to vpálilo do podvědomí, že mi tím později ukázal směr v mojí současný tvorbě.
Když se dívám na tvoje graffiti, dost se v nich objevuje jakýsi mix technických a rostlinných prvků. Čím se inspiruješ a proč tě baví právě tento styl?
Tak tohle je částečně popsáno výše, ale inspiruje mě hlavně příroda a ten industriál. Baví mě to hlavně proto, že je mi to blízký a taky, že to vnímám jako osobitej styl, co se graffiti týče. Přirozeně jsem se ze začátku pokoušel dělat „ortodoxní“ grafáče, ale prostě se mi to nechtělo dostat pod kůži. A hlavně, kdybych ta písmena někdy vypiloval, celkem určitě by se ztratily v nekonečných sériiích maleb ostaních writerů. Bylo potřeba se něčím odlišit, aby ta práce měla větší odezvu a tím pádem mocnější hnací impuls do další tvorby.
Byl si malovat i v jiné zemi než v ČR? Cestuješ hodně kvůli malování, nebo spíše kvůli průzkumu starých staveb? Co kuriózního si během takových výjezdů potkal?
V zahraničí jsem snad ani nemaloval. Když teda pominu tagování… Nejvíc jsem toho procestoval právě za industriálem. Mě klasický památky a slunný pláže nic moc neříkají. Kuriózní bývají lidé, ale tak samozřejmě to prostředí, který se v mnoha případech liší od našeho… No a taky samozřejmě zákony.
Měl si během malování a průzkumů problém s policií, či s dalšími lidmi v okolí? Jak celkově hodnotíš Libereckou graffiti scénu a kdo je podle tebe v ní nejvýraznější?
Jo, tak problémy s malováním byly… Ale tak tomu je do doby, než se tomu začne předcházet pečlivou přípravou, rozvahou a zkušenostmi. No a to samý v průzkumu. Hodně často to funguje tak, že když někam chci, abych něco poznal, musim jednat i za cenu porušení nějakých zákonů. Industriál kolem nás brutálně rychle mizí, hlavně ten charakteristickej pro naši republiku, takže není čas se někoho podlejzavě ptát, když mi to tu mizí před očima bleskovou rychlostí. A taky už vím, že mě většina lidí při otázce, jestli se tam můžu dovnitř podívat, nekompromisně pošle do háje. Takže když už je situace vyhrocená natolik, že dojde k odchytu, argumentuju to tak, že já jsem se domluvit chtěl… Nikomu se nic nestalo, nic se nerozbilo a nic nezmizelo. Liberecká graffiti scéna je specifická a je to dobře. Ale bohužel během několika let zažila hodně velkej úpadek. Je to tím, že klesá vážnej zájem u mladých lidí o tuto aktivitu a taky kvůli zákonům, samozřejmě. A kdo je nejvýraznější? To nechám na posouzení ostatním. Snad to těch pár lidí, co drží pomyslnej provaz, nevzdá pod tlakem doby a přibývajících roků…
Kam až dosahuje tvá malba? Všiml jsem si, že jste oficiálně malovali libereckou tramvaj. Co podobného ještě můžeme najít? Věnuješ se třeba i obrazům?
Dosahuje tam, kam až oko dohlédne. Malování tramvaje a podobný úlety jsou otázkou příležitosti. Když mě to neuráží a je to zajímavej experiment, jdu do toho. Taky občas dělám instalace v ulicích. Ale letos jsem to nějak zanedbal. Obrazům se někdy věnuju, ale raději běhám někde venku, než doma zavřenej. Ale tak blíží se zima a nějaká ta vůle malovat se jistě najde. Uvidíme.
Co tě na malování baví nejvíce? Jaké jsou pro tebe ideální podmínky pro malování? Snažíš se malováním něco sdělit, na něco poukázat, nebo to bereš spíše jako čistě vizuální záležitost?
Nejvíce mě baví ta terapie, kterou mi malování přináší. No a pak taky hlavně dojem, kterej to u diváků vyvolává. Ideální stav je, když se sejdou dobrý lidi, maluje se na dobrým místě a všechno je tak nějak příjemný. No, a když v rámci společnýho jamování poznám další zajímavý tvory s podobnými zájmy, je to ještě lepší. Moje věci se snažím dělat pod vlivem momentálních pocitů a okolí. Jako každá abstrakce, odráží určitě i tato něco z mýho nitra. A jsem moc rád, když se nad tím někdo zamyslí. Protože o to tu jde – zanechat dojem a vyvolávat otázky.
Na závěr našeho rozhovoru se můžeš vyjádřit k čemukoli, co tě napadne. Co bys rád vzkázal čtenářům?
Buďte na sebe hodní…
•
