Ve Všetatech nedaleko Prahy se otevřel veřejnosti památník odkazující do chladné poloviny ledna 1969. Tehdy se na Václavském náměstí pokusil upálit student Jan Palach na protest proti apatii svých spoluobčanů pod jhem sovětské okupace a Národní muzeum nyní zpřístupňuje jeho rodný domek ve středočeském městečku.
Rodný domek jinak
Architektonický návrh památníku vznikl pod rukama Miroslava Cikána a Pavly Melkové z ateliéru MCA a má fungovat jako připomínka celého Palachova odkazu. Kromě k drastickému, hrdinskému skutku také odkazuje k osudu jeho rodiny i k tomu, jak silně jeho čin rezonoval (a stále rezonuje) celou společností.
Všechna čest Národnímu muzeu, rodný dům Jana Palacha je unikátem – nikde tam nevisí trapné cedulky, které většinou ruší zážitek z pietního místo, nepochybně i proto, že instituce pro jeho rekonstrukci uvolnila značné množství prostředků. Místo dobového interiéru a osobních věcí čeká na návštěvníky multimediální výstava.
Hrana zla
Z ulice si kolemjdoucí na první pohled nemusí ničeho všimnout – nízký domek je natřen neutrální šedí. Na druhý pohled ale udeří do očí obří rezavý klín, který se noří do boční stěny domu a který je dominantou celé expozice. Nese symboliku jak násilného skutku, tak i hlubokého zasažení osudů celé rodiny a stejně tak rozdělení společnosti v otázce toho, jak Palachův čin chápat. Skrze klaustrofobní vnitřek klínu zvaného Hrana zla pak návštěvník vstupuje dovnitř, kde ho pokračující hrot vede až k rodinnému stolu.
Celý interiér působí především jako kostel – probourané patro odhaluje černé krovy, k nimž vede betonové schodiště končící do prázdna. Zatímco monumentální prostor je určený k přemýšlení o daném činu i ke kontemplaci vlastního svědomí, vedle domku je přistaven druhý objekt, který ukrývá multimediální výstavu seznamující s příběhem Jana Palacha, jeho rodiny i jeho předčasného skonu.
Doprovodná expozice
Na expozici spolupracovali kromě interních zaměstnanců Národního muzea také historici Petr Blažek, Michal Ježek a Marek Junek. Výstava kromě autentických předmětů i audio/video nahrávek zahrnuje též dokumentární film Olgy Sommerové, vzniklý speciálně při příležitosti otevření památníku, nebo například sochu Palacha od Olbrama Zoubka (připomínající rozpadající se figury z památníku obětem komunismu u paty Petřína, jen částečně pokrytou zlatem). Palachovu příběhu se dostává důstojného památníku a zároveň i informačního zdroje – památník nabízí i lektorované workshopy a vítá školní zájezdy.
Rodný domek není první připomínkou Palacha ve veřejném prostoru. Na místě jeho sebeupálení na Václavském náměstí se ze země nenápadně zvedá zlatý kříž, na Palachově náměstí u Umprum (a Filosofické fakulty UK, Palachovy almy mater) pak stojí o dost nápadnější monumenty syna a matky od Johna Heyduka. Dům v Legerově ulici, kde tři dny po svém činu na následky upálení zemřel, zase zdobí velké portréty Palacha a též pátera Toufara, další oběti totalitního režimu.
