Sára Vondrášková neboli Never Sol patří k několika málo mladým tuzemským zpěvačkám, které věci dělají prostě jinak. Její debutové album Under Quiet vyšlo v roce 2013 a od té doby se nezastavila. Sice nepatří k nejvýraznější umělecké špičce v Česku, ale hraje si hezky na svém písečku a její věrná základna fanoušků se stále rozrůstá. Střihla si například spolupráci s pražským tandemem VR/Nobody, objevila se na jejich druhé studiovce. Teď ale nastal čas na Sářinu vlastní druhotinu. Ta dostala na první pohled tak trochu tajemný název Chamaleo a vyšla tento měsíc.
Tajemství
Ne všichni ví, že Never Sol je zároveň i talentovanou producentkou. Aktivně se tedy u nových skladeb zapojuje do celého tvůrčího procesu. Zvuk nové desky je založen především na hodnotách analogové muziky plné zvučných syntetizátorů; to je jasné hned na první poslech. Na desce Never Sol rozprostřela pomyslné umělecké plátno o jedenácti nových písních. Jediným hostem je tady tajemná umělecká entita Touchie Touchie.
Pokud jde o lyrickou stránku projektu, deska působí opravdu jako pečlivě rozpracovaná malba. Nedá se říci, že by jednotlivé skladby navzájem splývaly, ale album přece jen výborně funguje jako celek. Tohle prostě není dnes už tak trochu typická přehlídka singlů s hitovým potenciálem, které cílí především na rádia. Zvučné záležitosti typu We Can Be Hungry nebo See-Through Eyes skvostně prezentují umělecké cítění zpěvačky samotné. Vypíchnout nějaká konkrétní místa je ale (alespoň pro mě) dost obtížné, ne-li nemožné.
Jak už bylo napsáno o pár řádků výše, tohle není žádná hitparáda pro náctileté posluchače. Never Sol sází na celkový dojem a nutno jedním dechem dodat, že trefila do černého. Tohle je deska, kterou si pustíte převážně tehdy, když máte náladu lehce zastřenou melancholií a máte chuť (a čas) užít si nerušený poslech. Zavřete oči a garantujeme, že vaše fantazie začne pracovat téměř okamžitě.
Celek
Never Sol (asi) nikdy nebude mainstream. Tedy alespoň dokud se alternativní muzika ve své celé kráse v tuzemsku nedostane do hlavního proudu. A ruku na srdce; když si uvědomíme, že prvoligové kariéry zpěváků, kteří jsou tady desítky let, u nás trvají dost možná nejdéle na světě, je jasné, že jen tak změna nepřijde. Never Sol možná neuslyšíte denně ve velkých rádiích, ale tam vlastně ani nepatří. Jak Chameleo, tak i její debutové album totiž nutně vzbuzují dojem, že byly navrženy a vytvořeny výhradně jako celek. A jednotlivé skladby jsou jeho součástí. Když si je pustíte odděleně, jasně, můžou vás bavit, ale o něco důležitého přicházíte.
Hudební svět Never Sol je tak abstraktní, že pokus o recenzi prostě končí plynutím po jeho atmosféře a náladách. To sice vůbec není odborné, ale dost možná právě takové dojmy budou podstatou umění. A to se z hudby v posledních letech vytrácí. Díky Never Sol za ty střípky naděje.
