Londýnský zpěvák a hudební producent James Blake v posledních letech platí za velkou senzaci. A to rozhodně ne pouze v Británii. Tomuhle interpretovi se podařil velice slušný průlom i do Spojených států a tím pádem vlastně i do celého světa. Nebylo to přes noc. Na scéně je už od roku 2009 a za tu dobu nám poslal řadu hudebních alb, EP a nespočet singlů. Aktuální deska Assume Form je potom už jeho čtvrtou. A právě na tento projekt se dnes podíváme trošku podrobněji.
Z electra do světa černé muziky
Jamesovým domácím žánrem je sympatická forma electro popu, v posledních letech se ale slušně přiblížil i žánru r&b. Odkud se tenhle směr v jeho tvorbě objevil? Už v roce 2016 James spolupracoval s legendární Beyoncé na jejím tehdejším albu Lemonade. Tehdy v jednom rozhovoru uvedl, že právě tahle kolaborace mu v určitém slova smyslu otevřela oči.
Vždycky jsem cítil, nebo alespoň dost dlouhou dobu, že moje místo v hudbě bylo vlastně v jakési bublině pod hlavním proudem. A vždycky jsem asi měl být takovým tím muzikantem, který bude po ruce dalším muzikantům.
Experimentální pouť
A tak se pustil do menší experimentální pouti. Na albu 4:44 následně spolupracoval s Jay-Zem a docela nedávno si střihl i kolaborace s Kendrickem Lamarem nebo Travisem Scottem na jeho loňském hitu Stop Trying Be God z alba Astroworld. Takže jeho cesta do světa r&b a vlastně i hip hopu vypadala asi nějak takto.
A byla to rozhodně dobrá volba. I když je sám James velmi obstojným producentem a většinu svých projektu si dokáže plnohodnotně zaštítit sám, na téhle desce se hned ve dvou případech objevil Metro Boomin, který letos stoprocentně zažije obrovský comeback; a určitě nejen ve světě rapu. Nechybí tady ani třeba Allen Ritter, který má na kontě tuny společných prací s Futurem nebo Gucci Manem. James Blake je tedy v dost dobré společnosti. Co to ale přesně přineslo jeho sólovému projektu?
Stranou
Electro a černá muzika se vlastně vždycky jednou za čas potkají. Potom se to může zvrhnout v trošku nechutný trend (jen si vzpomeňme na Davida Guettu), zajímavou spolupráci pro obě strany (Skrillex) a nebo to celé zase na nějaký čas vyšumí. Kde se na téhle pomyslné škále nachází Blake?
Nejspíš někde úplně stranou. Jeho hudba je sice plná synťáků, rozhodně ale není plytká. Celá jeho produkce působí spíš dost uměleckým a promyšleným dojmem. Zpěvákovy hlasové možnosti jsou také úctyhodné. Často si pohrává s falsettem a na běžného posluchače mainstreamové muziky může celá tahle směska působit dost neotřele. Je tady dost osobních témat a James se rozhodně nebojí ukázat svou zranitelnou stránku, a to z něj mezi mnoha celebritami dělá docela slušného sympaťáka.
Vztahy a přijetí sebe sama
Podle jeho vlastních slov se James vlastně na celé desce snaží opustit svou hlavu a přijmout vnější svět. To může působit dost filozoficky, ale James všechna svá interní poselství šikovně vkládá tak trochu mezi řádky. Hledá sám sebe a největší inspirací mu je pochopitelně jeho partnerka, půvabná herečka Jameela Jamil. Jejich vztah se rovněž promítá skrz celou desku.
Tahle deska je opravdu neotřelá a v záplavě toho všeho, co dnes vychází, je opravdu svěžím větrem. Technicky to asi ten mainstream bude, James si ale zkrátka jede to svoje a nás to baví. A ta zdánlivě nekonečná inspirace Travisem Scottem taky nebude na škodu, že?
