Jestli máte v životě dělat to, co je vám dáno do vínku, osud vás k tomu dříve nebo později dovede. Stejně jako Báru Diduchovou, zakladatelku značky Ema Mamisu. Už na gymnáziu navštěvovala keramický kroužek a jejím snem bylo mít jednou vlastní dílu. Cesta za tímto snem ale nebyla jednoduchá. Po škole následovala další, tentokrát Střední průmyslová škola keramická v Bechyni. Potom pedagogická fakulta a keramika byla v nedohlednu. Po studiích byla Bára chvíli spolumajitelkou čajovny, pak se věnovala práci učitelky a zase skončila v čajovně, tentokrát jako provozní.
Přestože nemohla sebrat odvahu začít se keramice věnovat naplno, protože se bála, jestli ji uživí, osud jí to stejně zařídil. V momentě, kdy přišla o práci, uvědomila si, že už je asi čas. Doma měla hrnčířský kruh, který dostala jako svatební dar, a tak se Báře mohl sen začít plnit. „V roce 2013 jsem točila první produkty doma v pokoji, a proto, že jsem v něm neměla vlastní pec, ani dostatek prostoru, rozhodla jsem se tenkrát s kamarádkou najít něco většího. Našly jsme místo na pražské Letné, ve kterém je dílna i s prodejnou dodnes. Po dvou letech jsme ale spolupracovat přestaly a začal ke mně na dva dny v týdnu chodit točíř Martin. Pořád to ale nestačilo, byla jsem na spoustu věcí sama,“ říká Bára.
Na přelomu roku přišla krize
„Byla jsem v dílně od nevidím do nevidím a cítila jsem, že se stávám jejím otrokem. Věděla jsem, že mám na svých bedrech velkou zodpovědnost, i co se týče organizace lidí, a že na to nemám. Řekla jsem si, že se asi budu muset odstěhovat do něčeho levnějšího a strhnu tak náklady na minimum, a to na úkor výroby. Bylo to spojené také s tím, že mělo nastoupit EET a já vůbec neměla vymyšlené, jak to budu dělat. Úplně to na mě padlo a byla to první krize, kdy jsem měla pocit, že to zabalím,“ svěřila se Banger.cz.
S Martinem se ale od nového roku dohodli, že si vezmou dílnu napůl, a to bylo přesně to, co Bára potřebovala. „Díky Martinovi mohla vzniknout celá řada nových produktů Ema Mamisu, protože bych je sama vytočit nezvládla,“ popisuje začátky. „Máme teď za sebou první čtvrtletku a můžeme už zhodnotit, jestli nám to spolu funguje nebo ne. Já si myslím, že nám to jde skvěle. Je obrovský rozdíl mezi tím, když člověk dělá keramiku jako koníček a má za sebou někoho, kdo platí všechny náklady, ale je něco úplně jiného se tím živit. Snažíme si uhájit malosériovou výrobu, kdy se and jednotlivými kousky zamýšlíme a tím se také kapacita výroby snižuje. Nikdy bychom to nechtěli dělat tak, že přijdeme do dílny, já budu točit hrnky jeden jako druhý a Bára bude dělat jenom uši, další člověk pořád malovat jeden a ten samý dekor dokola… Samozřejmě si držíme styly, které máme rádi a dobře se prodávají, ale pořád přidáváme něco nového,“ říká Martin.
Začátky Martina
Martin studoval v 90. letech, kdy byla v České republice keramika na vrcholu. Každý měl doma hrnčířský kruh, každý druhý byl keramik. „Pak se trh nasytil a strašně to spadlo dolů. Přišly sem úplně nové obchody s jiným zbožím a jinými materiály, a proto, že to bylo odlišné, tak se to lidem líbilo a přestali keramiku kupovat. Design keramiky tehdy nebyl moc dobrý a nevyvíjel se. Lidi, kteří to dělali, nic extra nevymýšleli. Po škole jsem nastoupil do dílny jako točíř a byla to hrozná deziluze. Upadal jsem do stereotypu a byl z toho strašně zničený, protože jsem musel vytočit kolem 50 – 100 hrnků, abych si vůbec něco vydělal a ještě jsem dělal hnusné věci,“ vzpomíná Martin.
Po této zkušenosti na keramiku úplně rezignoval a říkal si, že pokud ji ještě někdy bude dělat, tak už jenom sám a ve vlastní dílně. Začal se věnovat jiným věcem a měl jiná zaměstnání, ale pak ho osud dovedl k Báře. „Říkal jsem si, že pokud bych ještě někdy někde pro někoho pracoval, tak by to bylo možná tady. No a tak vznikla naše spolupráce, i když jsem to neměl v plánu dělat naplno, protože to bylo v době, kdy už jsem si koupil domů svoji pec a začal dělat dílnu tam. Ale nakonec jsme se dohodli a je to hrozně fajn,“ směje se Martin.
Chlapská ruka byla potřeba
Práce točíře je hodně o síle a toho si jsou oba dva dobře vědomi. „Točení je hodně namáhavé a je fakt, že je to dost chlapská práce. Znám sice spoustu keramiček, které jsou drobnější a větší věci vytočí, ale je to pro ně větší námaha. Zatímco já vytočím deset kvašáků, tak ženská půlku,“ říká Martin.
„Je fakt super, že si můžeme rozdělit práci podle fyzické síly. Já jsem na ty dekůrky, takže si vymýšlím, jak to bude vypadat, a Martinovi vždycky řeknu svoji představu. On to pak podle mě zpracuje a přidá k tomu ještě pár vlastních nápadů. Kdybych na to byla sama, tak vůbec nevyrobím potřebné množství zboží, abych to všechno uplatila. Jedině, že bych měla dílnu doma a nemusela si pronajímat ještě další prostor. Takhle jsme si to hezky rozdělili. Mohli jsme prodloužit otevírací dobu, protože se o ni můžeme podělit a je to všechno mnohem jednodušší,“ říká Bára.
Produktů tato dvojce vytváří celou řadu. Od hrníčků přes talíře, mističky a mísy až po stojánky na vajíčka, vázy, dózy nebo kvašáky či máselnice. „Bez Martina by v našem portfoliu úplně chyběly právě kvašáky, větší mísy nebo větší konvice na čaj a talíře. Díky tomu, že má Martin delší točírenskou praxi, umí točit velké věci. Mně taková praxe chybí. K tomu se člověk musí protočit. Třeba taková konvice je extrémně složitá. Každou část musíte vytočit zvlášť a pak to spojujete dohromady rozmočenou hlínou a já bych to neuměla. U nás ještě hraje roli fakt, že používáme na točení hodně náročnou hlínu a pracuje se s ní o to hůře,“ říká Bára.
Výrobní proces
Výroba produktů Ema Mamisu prochází náročným procesem. Od toho se pak odvíjí také cena. Pokud chcete zjistit, jak produkty vznikají, můžete se podívat na Bářin blog, kde najdete kromě popisu procesu výroby i vysvětlivky k jednotlivým fázím výroby. No a pokud si budete chtít jejich práci vyzkoušet na vlastní kůži, můžete se zúčastnit některého z kurzů keramiky, kde si můžete vyrobit talíř na oblíbené jídlo, hrníček, misku nebo třeba květináč.
Čím si práci zpříjemňují?
Kdo by si myslel, že je práce točíře a keramičky nudnou a stereotypní záležitostí, může mít pravdu. Bára s Martinem si ji ale umí hezky okořenit. Při práci si totiž kromě povídání nepouští hudbu, jak by se mohlo zdát, ale audioknihy. Jejich výběr je ale trošku na hraně a tak se nejednou stane, že se při příchodu zákazníků trošku červenají.
„Rádi posloucháme současné severské detektivky. Baví nás to napětí a tajemství. Společně pak hádáme, kdo a proč zločin spáchal. Ale je to občas dost drsný. Některé pasáže jsou trochu porno. Pak je vtipné, když přijdou zákazníci a jdou si vybrat ty naše ťuťu hrnečky. Do toho tady máme puštěné, jak znásilňují nějakou holku. Tak to pak běžíme vypnout a děláme jako že nic,“ smějí se Bára s Martinem.
