Moniku Benešovou a její příběh snad netřeba představovat. Její jméno se již několik let objevuje napříč médii i kulturními akcemi, a to nejen u nás. Pro ty, kteří netuší, o koho jde a zatím si z úvodní fotky říkají, že je to asi prostě nějaká zajímavá šťabajzna, je to tak. A nejen to. Tahle krásná holka je totiž velkou hrdinkou. Nejen, že se po měsících pláče, stresu a sezení na záchodě sebrala, překonala svůj strach, přijala svou nemoc a vydala se na nejdelší pěší trail světa – Pacifickou hřebenovku, který dokončí jen pár cvoků ročně, ale rozhodla se pomáhat ostatním, kteří jsou na tom podobně, jako byla před časem ona sama.
Co by bylo, kdyby sis tehdy neřekla dost, nesekla se svou prací, neodstěhovala se zpátky na Vysočinu a nepodnikla ten bláznivý trail napříč Amerikou?
Vůbec nevím, co by se stalo, kdybych v tom zůstala. Jak bych žila? Ládovala bych se prášky? Asi jsem nebyla dost silná tomu tlaku a životu v Praze odolat. Byl to pro mě obrovský skok. Vyrůstala jsem u pole v Novém Městě na Moravě a najednou jsem přišla do Prahy. Začala jsem utíkat a zbytečně se nervovat. Byla jsem naštvaná, kdykoliv mi ujelo metro, nadávala jsem, když do mě omylem někdo v MHD vrazil. Neuměla jsem být sama, neudělala jsem si na sebe vůbec čas. Běhala jsem pro peníze. Začala si uvědomovat ten rozdíl. Nebo vlastně vůbec ne, proto jsem do toho spadla. Ale určitě z toho nemohu vinit to město jako takové. Mohu za to vinit hlavně sama sebe a své nastavení, protože jsem nějak zapomněla na ty správné hodnoty, na to, v čem jsem byla vychovávaná. Začala jsem se nemít ráda a viděla štěstí tam, kde nebylo. Chtěla jsem co nejdál od domova, ale štěstí je tam, kde je rodina.
Abychom alespoň ve zkratce uvedly ostatní do děje, tak s jakými zdravotními problémy se potýkáš?
Jsou to střevní problémy. Jsou to především potravinové alergie, lepek, mléko, sója a oříšky a dělá mi zle i banán. K tomu se pojí nemoci typu Crohnova nemoc a ulcerózní kolitida.
Jak těžké pro tebe bylo o tom začít otevřeně mluvit?
Myslím si, že úplně nemám problém mluvit, ostatně dělám žurnalistiku několik let, jsem zvyklá se ptát, poslouchat. Ale na začátku bylo opravdu těžké otevřít se a říct lidem o svých střevních potížích, protože člověk se o tom přirozeně bojí a stydí mluvit. Byl to také jeden z důvodů, proč jsem se před tím trailem rozešla s přítelem. Dostalo se mi odmítnutí v té nejhorší možné době. Dnes jsem za to ale vděčná. Ukázalo mi to spoustu věcí.
Tím spíš muselo být o to horší s tím vyjít ven, mezi cizí lidi, ne?
Já jsem hřebenovku šla sama pro sebe, takže nemám žádné blogy, ani pořádná videa. Neměla jsem v té době žádné sociální sítě. Když jsem se vrátila, vše jsem vyprávěla rodině a svým přátelům, a právě oni mě nahlodali v tom, jestli bych nechtěla se svým příběhem někomu pomoci. Ani ne tak tou hřebenovkou jako takovou, ale spíš těmi zdravotními problémy, jak se s nimi vyrovnávám a jak je dnes vnímám. Z pomoci druhým mám krásný pocit, a došlo mi, že i tímhle bych mohla někoho podpořit, někomu pomoci. Tak jsem si řekla, že to zkusím a svěřila se nejdříve pár kamarádům a pak jsem to zkusila na jedné přednášce v takovém malém klubíku. Zpětná vazba byla tak obrovská, že mi došlo, že bych nemusela být tak sobecká a tutlat si to jen pro sebe, ale že bych tím opravu mohla někomu pomoci. Na začátku to bylo zvláštní, protože je to docela citlivé téma, intimní. A ne každému to musí „nutně sednout.“
Kromě toho, že o tom dnes už bez problému otevřeně mluvíš, jsi napsala i knihu. Ta pak přišla ruku v ruce s veřejnými přednáškami?
To nebylo vůbec v plánu, ale jak jsem s příběhem vyšla ven, dostávala jsem často dotazy, jestli bych ho nechtěla i sepsat. Nejdříve jsem se tomu nápadu smála, ale pak mi začali psát lidé, které trápí podobné problémy, slyšeli můj příběh a rádi by se k němu vraceli i ve chvílích, kdy jim bude úzko. To byl jeden z důvodů, proč jsem do toho nakonec šla. Doma mě všichni opravdu podpořili a hnali mě dál, když jsem se po nocích vztekala, že to nejde.
Jak dlouho ti trvalo knihu napsat a vydat?
Trvalo mi to rok. Ta cesta byla trnitá, ale zároveň krásná, protože jsem kolem sebe měla skvělé lidi, kteří mě v tom podporovali, a poznávala i úžasné další, kteří jsou teď mými přáteli a pomáháme si navzájem. Bylo zvláštní se takhle odhalit veřejnosti, ale rozhodně to stálo za to, protože ty zprávy, které mi po vydání knížky nebo po přednáškách přicházely a přicházejí, jsou úžasné. Doma mi říkají, že i kdyby kniha a přednáška pomohly jen jedinému člověku, stálo to všechno za to.
Kdy ses se svým příběhem objevila poprvé v médiích?
Byla jsem součástí organizace, která sdružuje lidi, kteří mají potíže se střevy, a když jsem vyrážela na hřebenovku, napsali o mně, což se mezi těmi „crohnáčky“ začalo hodně řešit, protože mě měli za trubku a vůbec by je nenapadlo, že bych to tam mohla se svými problémy přežít. Když jsem trail dokončila, tak o tom napsali také a vyvolalo to obrovský humbuk. Začalo mě kontaktovat neskutečné množství lidí, ozvala se mi řada médií. Já ale zpočátku váhala, jestli mám nějaký rozhovor vůbec dávat. V tom, abych do toho šla, mě podpořila rodina a já svolila. Myšlenka to byla krásná. Ale už se také věnuji něčemu jinému.
Asi už toho je za ty roky moc, to je pravda. A čemu se tedy teď věnuješ?
Přednášky o hřebenovce a střevních problémech ještě dělám, ale už jen okrajově. Co ví málo lidí, je to, že jsem po té první knize vydala ještě druhou, a to v rámci projektu Ježíškova vnoučata. Splnila jsem tak vánoční přání a vydala tři měsíce po své knížce ještě tuto, a to ve spolupráci s brněnským nakladatelstvím. Knížka je o jednom panu doktorovi z Ostravy. A čemu se věnuji teď naplno, je mé maličké zpravodajství, které jsem nazvala Nadhled.info, což je prostor pro zprávy v rovnováze. Smyslem toho webu je nějak vyrovnávat tu hromadu negativity, se kterou se každodenně setkáváme. Daří se mi postupně zvyšovat návštěvnost a dělá mi to obrovskou radost.
Plánuješ to rozšířit?
Chtěla bych vytvořit i něco tištěného, možná by mohlo vzniknout i rádio, ale to je zatím hudba budoucnosti. Teď se chci snažit o vytvoření prostoru, kam lidé přijdou pro zprávy, které je nenaštvou, odkud neodejdou s kyselým obličejem, ale naopak, řeknou si, že je spousta fajn věcí a že je život super. Média mají být lidem prospěšná, sloužit jim. Proto si myslím, že musí být zpravodajství v rovnováze. Samozřejmě nepřináším jen pozitivní zprávy, nechci být růžové zpravodajství, ale chci ukázat, že se dá na věci koukat s nadhledem. Budu na tom pracovat každý den, každou minutu. Chtěla bych zpracovávat více rozhovorů, v plánu mám například rozhovor s doktorem Hnízdilem. Ještě předtím, než jsem si své zpravodajství vytvořila, jsem netušila, kolik úžasných a prospěšných lidí v Česku máme. Jak malá, ale naprosto výjimečná země jsme. Ať už se jedná o vědce, lékaře, právníky, filantropy. Jsme úžasná země a máme úžasné lidi. Myslím, že jsou Češi skvělí a že by to o sobě měli vědět. Myslím, že na to v poslední době hodně zapomínáme. Chci dělat žurnalistiku jinak a ukázat, že je svět pořád super.
Se zpravodajským webem je hodně práce. Sama mám z něj zkušenost, šla jsem do tvorby webu sice s respektem, ale také s obrovskou naivitou.
Dneska je ale naivita potřeba, já si v sobě udržuji takovou tu krásnou dětskou naivitu a nadšení a doufám, že nikdy nezmizí. Když jsem žila v Praze, tak jsem to trošku potlačila a přebila stresem. Jasně, člověk občas vstane a musí se postavit věcem, které nečekal, na které není úplně připraven, ale hlavní je nevzdávat se a jít dál, a hlavně se z toho nepos*at.
