Biker „Marošák“ si splnil sen a v Kanadě natočil dokument, který spojuje ježdění i původní indiánskou kulturu.
Michal Maroši se vrátil z Kanady, kde tři týdny natáčel svůj nový dokument. Jaké to bylo, proč ho nazval zrovna CanaDream, co všechno při tom zažil, jestli se mu podařilo proniknout mezi Indiány, jak si plánoval, a co o nich zjistil? To vše se dočtete v následujícím rozhovoru.
√
Vrátil ses z Kanady, z natáčení svého dokumentu CanaDream. Jak celý výlet a natáčení zpětně hodnotíš?
Dařilo se nám opravdu báječně. Počasí a plán cesty vyšel na jedničku. Celej koncept se však malinko změnil dle situace, a to možná k lepšímu. Zpět jsme se vrátili po svých, takže paráda.
Minule jsi říkal, že je Kanada plná překvapení. Nebyl jsi tam poprvé, takže co tě překvapilo tentokrát?
Při každé cestě do Kanady jsem překvapen. Nemile na letišti a příjemně v přírodě a přístupem lidí. Tentokrát po nás chtěli již v Praze zaplatit víza do USA za to, že jsme přestupovali v Seattlu. Pak na cestě zpět znova zaplatit za kola tučnou částku, což není nikdy příjemné. Naopak mě překvapilo hned několik věcí okolo bikingu, a to kvalita a posun v ježdění českých felas ve Whistleru. A taky otevření jednoho z prvních downhill trailů Ride don’t slide. Pak také přístup a komunita lidí ve Williams Lake, to místo je kouzelné! Nejvíc mě však překvapil náš výkon. Jezdili jsme 3 týdny v kuse jen s jedním nuceným dnem odpočinku takřka od rána do večera, a stále jsme mohli a chtěli.
Už v traileru se tvoje ježdění dost prolíná se životem indiánů. I celý dokument má tyhle dvě věci spojovat. Kromě toho máš indiánské kérky, indiánský snubní prsten… Potvrdil sis touhle cestou, že mezi Indiány nějakým způsobem patříš?
Jak jsem říkal, ten koncept přešel malinko jinam. Indiánská komunita je dost uzavřená a nebyla s nima jednoduchá komunikace. Já jejich jazykem nemluvím a jako Indián si nepřipadám, jen mi přišlo zajímavé spojení jejich kultury a života s big moutains ježděním na biku. Jinak tyhle kultury respektuji a líbí se mi jejich motivy.
Jací oni vlastně jsou?
Smutní! Hodně smutní ze systému a nového způsobu života. Většina z nich žije mimo realitu a utápí se v alkoholu. Děti jim byly odebrány a země ukradena. I když mají jistě přednostní práva, tak se s tím neumějí ztotožnit.
Předpokládám, že ty jsi toho o nich věděl spoustu, už když jsi tam jel. Zjistil jsi ale na téhle cestě něco nového?
Poslechl jsem si od místních pár příběhů o znásilňování dětí ve školách a podobných neodpustitelných věcech. Dnes už pomalu potkáte natives jen na ulici ve špinavých hadrech s flaškou v ruce. Do samotné komunity vás s bílou tváří jen tak nepřijmou, i když jsme k tomu měli hodně blízko.
Prozradíš nejlepší nebo aspoň jeden z nejlepších momentů, které jste při natáčení zažili?
Když se ocitneš na opuštěné farmě v indiánském území země nikoho a kolem tebe běhá pár psů, osel, kůň a pár ovcí, připadáte si jako ve snu. Ten pocit, když vylezeš v noci z karavanu a vidíš na kilometry daleko, protože je polární záře a nevíš, jestli máš křičet radostí, nebo jen potichu čumět. Tyhle noci na různejch spotech, to bylo nejvíc, co jsem kdy v životě zažil.
Bylo to i nebezpečné? Bál ses tam někdy?
Kašlal jsem na strach. Medvědy jsem vypustil z hlavy a spal vedle auta pod širákem, když bylo třeba, a strach z ježdění jsem nechal už dávno za dveřmi. Bál jsme se jen jednou, a to o svého kamaráda.
Jak vzniknul název CanaDream?
Z úplně jasného důvodu. Celej náš trip jsme potkávali velká obytná auta, která půjčujou na cesty za adventure zážitkama po celé Kanadě, a na zadní části auta na vás kouká velké logo CanaDream. Byl to můj sen, a to se splnilo i bez toho auta (směje se).
