Letošní rok byl z globálního pohledu pro hip hop jako žánr přelomový. Ačkoli už nedávno nahradil rock v pozici nejoblíbenějšího žánru ve Spojených státech, mnoho vysoce postavených lidí (rozumějte, těch, kteří udávají trend) jej stále odsuzovalo jako něco vulgárního nebo dokonce špinavého. Zkrátka a dobře vládnul dojem, že by naše oblíbená hudba měla být podrobena silné cenzuře.
Politika
V loňském roce se rap stál natolik úspěšným, že už jej nemůže ignorovat vůbec nikdo. Velkým průlomem v tomto ohledu byl konec předloňského roku, kdy byl JAY Z uveden do Síně slávy hudebních skladatelů. Šlo o velký krok, protože Jigga byl najednou uveden mezi ty nejzásadnější muzikanty a autory amerických dějin. Odborná porota tak hip hop konečně uznala za plnohodnotnou uměleckou formu. Jen škoda, že jaksi pominula všechny ty geniální lyriky, kteří Jay Zmu předcházeli.
Pro představu; Jay Z tuto událost na sociálních médiích sám ozančil za vůbec největší úspěch, jakého ve své kariéře dosáhnul. Že rap jede, se ukazuje i v politice. Za volební období Baracka Obamy se do Bílého domu podívali lidé jako Rick Ross, dnes za Donalda Trumpa se tam zase docela často objevuje třeba takový Kanye West. I přes kritiku a značnou kontroverzi je jedno jasné. Hip hop má co říci a je třeba jej brát vážně.
Největší lyrikové ve hře
Nejgeniálnějším lyrikem v rámci nové školy je bez debat Kendrick Lamar. Díky jeho nápaditým textům a politicky angažovaným bars jej kritikové často přirovnávají dokonce k 2pacovi. A taková přirovnání nelze vyslovit jen tak neopodstatněně. To by se v rámci kultury rovnalo téměř svatokrádeži.
Kendrick sice loni v lednu nezískal cenu Grammy (vyfoukl mu ji Bruno Mars), ale náhrady se mu dostalo velmi brzy. Hned o pár měsíců později dostal do ruky ještě prestižnější ocenění – Pulitzerovu cenu za texty na desce DAMN. To je dalším pádným důkazem toho, že rap opravdu není žádným výstřelem do tmy.
Odpověď na společenské otázky
Pravdou zůstává, že i dnes, kdy žebříčky hitparád ovládá spíše jednodušší rap, je tenhle žánr pořád tou nejlepší odpovědí na aktuální společenské otázky. Když si uvědomíme, že statisíce žen ve Spojených státech stále trápí pocit genderové nerovnosti, je příjemné vidět úspěchy rapperek, jako jsou Cardi B nebo Nicki Minaj.
Dalším, velmi diskutovaným tématem je samozřejmě rasismus. A až na výjimky, které potvrzují pravidlo, je hip hop stále dominantou Afroameričanů a příslušníků menšin obecně. Výzkumy prokazují, že právě rapová muzika pomáhá reálně potlačovat rasismus. Je jasné, že v době, kdy spousta idolů patří mezi rappery, je z pozice rodiče-rasisty děti přesvědčit o nadřazenosti bílé rasy, a to je dobře!
Kontroverze
Nikdy ale nebude vše perfektní. Když byla legendární kapela NWA uvedene do Síně slávy rokenrolu, vyvolalo to velkou kontroverzi. A to i přesto, že šlo už o páté hip hopové uskupení, kterému se této pocty dostalo. Třeba takový Gene Simmons z kapely KISS se velmi ostře vyjádřil v tom smyslu, že rappeři tam nemají co dělat. Nezmínil už ale, že to byli průkopníci rnb, kdo v této Síni byli mezi prvními a zároveň vyšlapali cestičku právě pro hip hop. Rap skutečně neumírá, i když má dnes podobu, s jakou by se fanoušci před dvaceti lety nejspíš vůbec nesmířili.
A rázem vyvstává palčivá otázka. Co vlastně hip hop ještě je a co už není? Hranice pomalu mizí, ale v konečném důsledku je to pro hudbu jen a jen dobře. A co myslíte vy? Kam v tomhle všem škatulkování spadají třeba takoví Post Malone nebo Lil Uzi Vert?
