Před třemi roky se na trh dostala nová herní značka s názvem Destiny. Na svědomí ji má studio Bungie, které stojí za slavnou videoherní sérii Halo. První Destiny bylo velmi očekávanou hrou, což také potvrzovaly rekordní prodeje. Na druhou stranu se ale po čase začali ozývat hráči s mnoha připomínkami, co jim na něm vadí. Chvíli to trvalo, ale díky různým rozšířením se vývojářům podařilo titul alespoň trochu přizpůsobit vysněnému obrazu hráčů a za sebe můžu říci, že po vydání přídavku The Taken King řadím Destiny mezi to nejlepší, co jsem kdy hrál.
Poslední rozšíření Rise of Iron však ani zdaleka nedosáhlo na laťku, jíž nastavil předchozí The Taken King. Na vině je pravděpodobně druhý díl. Na Destiny 2 se totiž podílel kompletní vývojářský tým a v době Rise of Iron už musel tvrdě pracovat na tom, aby dvojka po svém uvedení netrpěla stejnými problémy jako jednička. Vývoj Destiny 2 se navíc prodlužoval a vydání hry bylo několikrát odloženo. Jako kompenzace nám byl slibován špičkový příběh, jenž byl považován za jeden z hlavních nedostatků prvního dílu, jelikož působil jako takové nutné zlo v podobě změti náhodných misí, s níž se každý hráč musel smířit, aby se dostal k end-game obsahu.
Přesuneme-li se k Destiny 2, musím hned zkraje podotknout, že vývojáři z Bungie se poučili ze svých chyb a na příběhové lince si dali tentokrát záležet. I přes snahu Guardianů, kteří se během posledních let snažili odvrátit všechny hrozby, se objevil nový nepřítel. K Zemi se vydala Red Legion v čele s obrovským a nechutným Cabalem jménem Ghaul. Na začátku hry jste svědky masivního útoku na Zemi, kompletního zničení Toweru a především snahy Cabalů ovládnout Traveler, díky němuž má každý Guardian svou nadlidskou sílu. To se jim, jak dobře tušíte, podaří a všichni ochránci posledního města tak přijdou o svůj Light a stávají se zcela bezmocnými. A vše může začít od začátku…
Celé kampani nechybí důležité charaktery. Z nich nejvíce vyčnívá Cayde-6, na něhož si určitě vzpomenete z trailerů, kde odpaloval jeden vtípek za druhým. Stejně tak tomu je i ve hře. A musím říct, že to celý příběh skvěle oživuje. Kdyby vývojáři přistoupili ke kampani jako k filmu již před třemi lety, mohly ohlasy na první Destiny vypadat úplně jinak. Během hraní se vám otevřou čtyři planety, konkrétně Země, Nessus, Io a Titan. Z nich se mi nejvíce líbila naše matička Země. V rámci ní zavítáte do oblasti zvané European Dead Zone, jež se dle dostupných informací nachází v místech dnešního Německa. Naopak nejhůře je dle mého zpracovaný Saturnův měsíc Titan. Oblast je malá a skládá se pouze z plošin na vodě. Okolní textury tvořící obří vlny oceánů jsou zpracovány opravdu bídně – vypadají, jako kdyby byly určené pro minulé generaci konzolí.
Takový Nessus je ale naprostým opakem. Kolikrát jsem se přistihl, že jsem projížděl obrovskými lokacemi a jen se kochal okolím. Všude se nachází mohutné kamenné bloky porostlé mechem a stromy s červenými listy. Nesmím opomenout ani příběhové filmečky. Těch si v průběhu kampaně užijete dosytosti. Mají výborný dabing, po grafické stránce jsou skvěle zpracované a většinou vyobrazují ty nejdůležitější a nejepičtější události. Jediná věc, kterou jím musím vytknout, je ta, že váš Guardian v žádných cut-scénách nemluví. Opakuje se tedy stejná věc, která byla vytýkána jedničce. Vše za vás odmluví váš Ghost a vy působíte jako páté kolo u vozu. Škoda. Tak snad do třetice všeho dobrého.
Po dokončení příběhové kampaně vás čeká end-game obsah, prostřednictvím něhož vylepšujete svou zbroj, a tím si zvedáte Power, kterou každý guardian disponuje namísto Lightu. K dispozici jsou klasické Public Eventy nebo patroly nacházející se náhodně po otevřených mapách. Mimo jiné máte možnost hrát Striky, kde mi ale prozatím chybí těžší obtížnost, jako tomu bylo v předchozím Destiny. Pokud máte alespoň trochu lepší zbroj a nemáte Parkinsonovu chorobu, projdete všechny s prstem v nosu. Pak jsou zde odměny za různé týdenní události. Klasicky nechybí Nightfall, který je nyní obohacen o časový limit, nebo multiplayerové souboje Trials of the Nine. Ty oproti dřívějšku startují každý pátek a trvají do týdenního resetu v úterý. Pokud se vám podaří vyhrát sedm zápasů po sobě bez jediné prohry, za „flawless“ tiket budete odměněni speciální výbavou.
Všechno to shánění a vylepšování vašeho vybavení samozřejmě směřuje k úplnému vrcholu hry – Raidu zvaném Leviathan. Do něj se ponoříte znovu v šestičlenné sestavě a rozhodně se zapotíte. Novinka je totiž opět založena na týmové spolupráci a především řešení zapeklitých hádanek. Tím se liší od svých předchůdců, protože v Leviathanovi se střetnete jen s jedním finálním bossem. K němu však vede složitá cesta, během níž musíte zapojit všechny své mozkové závity. Sám za sebe musím říci, že mě nový Raid příliš nenadchl a donutil mě zavzpomínat na King’s Fall, což byl dle mě nejpovedenější Raid z prvního Destiny.
Grafika je nadprůměrná, i když takový pokrok od jedničky, jaký mnozí čekali, se nekoná. Musíme si ale položit otázku, zda byl potřeba, protože vizuál Destiny vyčníval už tehdy. Dvojka se sice dočkala drobných inovací, ale vše pak sráží například na první pohled viditelné nepovedené textury vody. Pokud se nicméně pohybujete po European Dead Zone nebo Nessu, není hře po grafické stránce co vytknout. Na konec mojí recenze si zaslouží Bungie velkou pochvalu za soundtrack. Hlavně v příběhové kampani, konkrétně v pochmurných částech, či naopak epických událostech, byla hudba naprosto špičková. Doporučuji vám si Destiny 2 zahrát na pořádném domácím kině nebo alespoň s kvalitními sluchátky, abyste o tento jedinečný zážitek nepřišli.
Vypadá to, že z velké části se vývojáři z Bungie poučili z chyb, které páchali v případě předchozího dílu. Spoustu změn, po kterých hráči volali, provedli a nám nezbývá než počkat jak na tom budou plánované stahovatelné přídavky. Pokud budou obsahově nadprůměrné, můžeme Destiny 2 považovat za jeden z nejlepších titulů letoška. Samotná kampaň základní hry vás totiž zabaví jen na pár hodin a vy pak „musíte“ hrát mise pořád dokola a doufat, že získáte lepší vybavení.
foto: store.steampowered.com
