David Těšínský je tuzemský fotograf, který se svou prací zaměřuje zejména na subkultury. Na svých cestách po různých částech zeměkoule se podíval třeba na Jamajku, kde pozoroval život rastafariánů, nebo do Detroitu, kde dal dohromady část zdejšího rapového undergroundu. Jeho tvorba zaujala i Vladimira 518 a v současnosti diskutují o možném společném projektu. Na tohle všechno jsme se zeptali přímo Davida loni v říjnu… On mezitím bez přestávky pracoval a my myslíme, že by si náš rozhovor zasloužil oprášit. Trochu jsme ho tedy zaktualizovali a tady je.
Ahoj Davide, v prvé řadě bych ti jménem celé redakce Banger.cz chtěl poděkovat za rozhovor. Jako fotograf se zaměřuješ na dost specifická témata, převážně pak různé subkultury, které běžnému Čechovi mohou v mnoha případech připadat, řekněme, extrémní. Jak bys svůj styl popsal ty a co vnímáš jako své poslání ve světě fotografie?
Čau, díky za pozvání. Já svou fotku vnímám tak trochu jako zbraň i narozeninový dort současně – má otevírat oči, ale i potěšit. Fotím „příběhy lidí“ – street fotografii, subkultury a lidi s nějakým způsobem netradičním lifestylem. Moje poslání je ukázat, ale i na něco poukázat, rozbrečet, nebo rozesmát – a tím vším měnit divákův pohled na věci.
Zcestoval jsi široký lán světa – kde všude jsi byl a podle čeho si dané země či krajiny vybíráš? Jde často o určitý díl náhody, nebo si své projekty a lokality pro ně pečlivě vybíráš?
Sjel jsem velkou část Asie, Evropy a kus Ameriky a Afriky. Někdy cíleně a někdy víceméně náhodou – i když u mě se náhoda často mění v důvod a příčinu další cesty. Fotil jsem např. hnutí mladých „revolučních“ lidí v hlavním městě Íránu, exorcismus v Etiopii, tragikomický život japonských byznysmenů, satanistický rituály, americké rappery nebo žijící legendy žánru reggae a jejich každodenní život na Jamajce. Moje série jsou k vidění na webu www.tesinskyphoto.com. Vybírám si, co mě zajímá anebo kde vidím potenciál něco veřejně odkrýt. Jako např. když vidím, že se v nějaké zemi má určitá vrstva špatně kvůli své vládě a podobně.
Z tvého portfolia mě samozřejmě nejvíce zaujalo fotografování lokálních rapperů v michiganském Detroitu. Jak tě vlastně napadla tahle záležitost a můžeš nám prozradit co nejvíce o jejím vzniku?
Prostě mě to jednoho dne napadlo. U těch hudebních fotosérií je to pro mě jako fotografa složitější. Když divákovi nehraje žádný podkres a zůstanou jen „suché“ a nehybné instrumentální fotky. Ale i o tom fotka je – ukázat touhle formou i něco jiného. Rozhodl jsem se napřed najít co nejvíc správných lidí, které bych mohl fotit denně v běžném životě i při práci. Zanedlouho jsem našel dobré kontakty v New Yorku, Baltimoru a Detroitu, kam jsem následně jel a strávil tam dva měsíce zevlováním s místními rappery. Někteří z nich vážně neměli co na práci, kromě zevlování v ulicích, především ti v Detroitu a Baltimoru. V NY byli obecně více zaměstnaní a měli i vyšší cíle.
Proto jsem jednou experimentálně v NY svolal „street rap cypher“, aby se rapovalo v ulicích NY a já měl příležitost potkat všechny najednou. Taky aby se všichni seznámili a vznikly přirozené interakce. Bylo to super, nejprve se rapovalo na Manhattanu a pak i v Bronxu. Netušil jsem, že založím tradici, kterou od týdne, kdy jsem tohle svolal, oni sami dál provozují – každý týden, pokaždé v jiné ulici.
Počítám, že jde o neznámé rappery, tedy žádné Eminemy nebo Big Seany. Měli někteří z nich za sebou úspěchy a respekt v místním undergroundu? Jak jsi je vlastně hledal a jak se k celé věci postavili?
Jak říkáš, nejde o žádná profláklá jména – někdo z nich jen v místních kruzích. Ale jo, ačkoliv nejde o širokej okruh lidí, tak pár týpků v Detroitu stálo za dost známým produkčním labelem. Hledal jsem je přes známý a taky přes CouchSurfing.
Vím, že aktivně využíváš platformy CouchSurfing. Jak to probíhalo třeba právě v Detroitu?
To ano, ale zrovna v Detroitu jsem objevil jeden squat na 7th Mile, kde jsem bydlel přes šestnáct dnů s bílejma hipíkama, kteří byli 24/7 na houbičkách. Bylo to super, protože jsem měl vlastní místnost a mohl jsem si dělat svoje. Kromě tý zimy, kterou ani ten přímotop občas nevyřešil, to bylo OK.
Čím tě oslovila právě detroitská scéna? Troufl by sis odhadovat, jestli má nějaké typické rysy?
Detroit je bordel, napůl rozpadlý město, ale kulturně se dost dobře vyvíjí. Hodně mladých lidí dělá experimentální projekty – hudební, vizuální atd. A taky tam žije hodně DIY projektů a in house-projektů / squat projektů. Trochu to vypadá, jako by se celý Detroit přestavoval. Nevím nakolik, ale určitě je legální si zasquatovat nevyužívaný prostor, když jsou vidět výsledky přestavby a její užitečnost. Vznikají tak často klubovny a takový veřejný místa, kam si můžeš zajít na pivo, a to často i s pivem vlastním.
Byl jsi taky na Jamajce. Jak jsi poznal rastafariánskou kulturu? Zajímá mě především spojení s marihuanou a samozřejmě hudbou.
Cestoval jsem dva měsíce po celé Jamajce, nejvíc v Kingstonu a lovil jsem tam žijící legendy reggae a fotil momenty z každodenního života i jiných rastafariánů. Jen pro ujasnění, ne každý Jamajčan je rastafarián. Taky to není každý, kdo má dready – a naopak – nemusíš mít dready, abys rasta byl. Je to podobně jako s buddhismem – to jen pro ujasnění. Tráva se tam kouří hodně, nehledě na kulturní spojitosti ji kouří dobrých osmdesát procent nebo více obyvatel Jamajky. Často od deseti let a podobně. Jeden gram stojí jako jedna tabáková cigareta a na to, že je to země třetího světa, tam jsou cíga dvakrát dražší než u nás. Jede tam hodně dancehall, dnes určitě víc než reggae, ale to tam samozřejmě má nesmrtelnou kulturu. Je to zkrátka v krvi.
Právě z tvých cest po USA se chystá kniha… Mohl bys prozradit více?
Když jsem měl schůzku s Vladimirem 518, ukazoval jsem mu moje fotky z týhle série o každodenním životě rapperů. Mimochodem jmenuje se „RAP IS OUR RELIGION“. Jemu se to líbilo a říkal, že by mi vydal knihu založenou na mých fotkách a příbězích, kterým by on dal textovou formu. Ačkoliv se o tom bavíme, tak zatím stále nemáme finální potvrzení sponzoringu.
Kdyby někdo měl nápad, určitě dejte vědět!
Chtěl by ses k tématice rapu někdy v budoucnu vrátit a udělat podobný projekt třeba na ulici Atlanty, kde teď rapu opravdu kvete pšenka?
To bych určitě chtěl. Není v tom jen rap, když jde o ulici, tak je v tom všechno.
Jsi ty sám aktivní fanoušek rapu? Ke kterým interpretům inklinuješ nejvíce?
Mám rád spoustu hudby, co se rapu týče, tak hlavně devadesátkový klasiky a underground hip-hop, napadá mě např. Da Youngsta’s, Hi-Tech, GangStarr, Danny Brown. Ještě bych doplnil, co říkal můj kamarád z NY: “Rapping about guns and drugs are trendy but it is not useful to the community, music needs to relate to the people.”
Na čem aktuálně pracuješ? Tvé fotky jsme viděli všude možně, chystá se něco velkého?
Fotil jsem nedávno ženský vojandy, co střílí v konfliktní zóně v Donbasu. Potom ještě portrétní soubor Pohled do očí sériových vrahů v charkovské věznici ve východní Ukrajině, a to je z těch pro mě zásadních věcí z poslední doby vše. Zkouším najít nová témata, inspirovat se. Klidně mi napište, jestli znáte někoho s (pro vás) nějakým způsobem speciálním lifestylem.
Změnil se po všech těch cestách v jakémkoli ohledu tvůj pohled na českou domovinu?
První, že to tu nenávidím, a potom po několika letech odlítání a vracení se, že ji miluju a Praha je moje město.
Díky za rozhovor!
Taky děkuju.
Určitě nezapomeňte sledovat Davidovy fotky na jeho facebookové stránce nebo Instagramu. Na závěr jako bonus přidáváme ještě pár „making of“ fotek z Davidových focení.
foto: David Těšínský
