V Česku je stále více na vzestupu fenomén, který tu už jednou byl a vlastně nikdy nezmizel – ziny. Během roku 2018 proběhlo několik akcí zaměřených přímo na českou zinovou tvorbu, na výtvarných školách se „zine“ skloňuje stejně často jako „kafe“ a pravděpodobně i nějaký váš kamarád si v poslední době vydal vlastním nákladem pár kusů nějaké tiskoviny, nebo to aspoň měl v plánu. Podívejme se tedy, co se pod těmito čtyřmi písmeny skrývá a proč jsou tak sexy.
Zakopat kopírku
„Zine“ (z anglického fanzine) je, obecně řečeno, nekomerční a nízkonákladová publikace. Odtud se ale definice a filosofické proudy rozbíhají do takové šíře, že je nad lidské síly se ve všem zorientovat, takže slovem zine se nazývá prakticky jakýkoliv útvar potištěného papíru, sešitý nebo slepený dohromady, v nákladu od jednoho kusu výš. Během své bohaté historie v druhé polovině dvacátého století nabízelo tohle médium mnoho směrů a zaměření – od politických, feministických či sexuálně menšinových plátků, přes fanouškovské oběžníky týkající se hudebních žánrů, sci-fi, počítačových her nebo třeba skateboardingu, až po výtvarné ziny věnující se fotografii, ilustraci nebo poezii.
Nízkorozpočtová výroba, často ve znamení DIY (do it yourself = udělej si sám), byla v minulosti podmíněná menšími technickými možnostmi redaktorů, pohybem na periferii kulturních proudů nebo obsahem na hranici zákona. Poslední bod se netýká jen radikálních politických hnutí. Stačí se podívat do naší nedávné historie, kdy autoři samizdatového časopisu Vokno museli svou kopírku po každém čísle pro jistotu rozebrat a zakopat u známých na zahradě, protože vládnoucí režim netoleroval decentralizované, svobodně smýšlející médium, jakkoliv malý mělo dosah.
Minimální náklady?
Ani rozšíření internetu a neomezená dostupnost informací však ziny nesmetla ze scény, naopak se zdá, jako kdyby aktivita publikování rostla a ze zinů všech zaměření se stává kulturní fenomén sám o sobě. V digitální době je osvěžující, mít v ruce fyzický důkaz něčí práce se všemi nedokonalostmi, který bude v knihovně za deset let působit radost, zatímco online média potečou nezadržitelnou rychlostí dál.
Vytištění několika fotek nebo eseje na papír se zdá být podivínstvím, když internet nabízí nekonečný dosah po celém světě. Hmotná podoba jim ovšem propůjčuje váhu, která ve virtuálním prostředí z podstaty chybí, činí je jedinečnými a skutečnými. Tenhle romantický, trochu nostalgický přístup dělá ze zinů zdroje radosti a hlubokého uspokojení jak pro tvůrce, tak pro čtenáře nebo sběratele. Mnoho tvůrců si také dává značně záležet na technickém provedení, volí nejkvalitnější materiály, raritní tisk nebo typ vazby, výsledná bibliofilie pak tak trochu protiřečí původnímu smyslu zinů – s minimálními náklady šířit informace.
Láska ke kultuře
Historii zinů v Česku a přístup k jednotlivým odvětvím, jako je metal, sci-fi nebo komiks, shrnul v knize Křičím: „To jsem já!“ publicista Miloš Hroch s kolektivem autorů a nabízí tak náhled na kořeny dnešní scény, stále sebevědomější, rostoucí a produkující stále větší množství potištěného papíru. Poslední dobou dochází také k většímu mezižánrovému propojování, protože na akcích jako Prague Zine fest nebo Spring zine party se potkávají vydavatelé z různých odvětví – tvůrci výtvarných publikací, ilustrovaných a komiksových zinů, anarchisté, skejťáci nebo fanoušci okrajových hudebních žánrů.
Všechny je spojuje láska ke kultuře a pocit, že si zaslouží papír a inkoust, knižní vazbu a místo v knihovně. Vzhledem k jejich lásce k analogovému přístupu a trueschool přístupu není občas snadné najít u tvůrců zinů nějakou digitální stopu nebo místo, kde by se jejich práce dala sledovat mimo osobní kontakt. Stojí ale za to si je najít…
