V roce 1987 nebyla Nike Air žádná novinka. Běžci moc dobře znali výhody, které tato technologie poskytuje, protože se objevila již v roce 1978 u obuvi Nike Tailwind. Jedná se o technologii tlumící dopad nohy na zem. Dokud však byl Nike Air pouze pocit, nemohlo dojít k pravé tlumící revoluci. O tu se postaral až designer Tinker Hatfield, který navrhl obuv Nike Air Max, jež se stala vrcholem jeho díla. Položil tím základy, které následně změnily způsob výroby tenisek.
Příběh technologie viditelného vzduchu nezačal Hatfieldovým návrhem, ale souvisí s příchodem Davida Forlanda, ředitele Nike pro inovace v odpružení, do týmu v roce 1895. Podle mnohých je právě Forland přední světový expert na tuto technologii. Forland vyráběl prototypy ručně. Kritický moment pak přišel s otázkou, co se stane, pokud umístí švy nahoru a dolů místo do boků. „To byl přesně ten okamžik, kdy mi došlo, že by to mohlo fungovat a vytvořil jsem nový model,“ potvrzuje Forland. A tak vzniknul první prototyp bot s viditelným vzduchem v podrážce a technologie Nike Air byla na světě v modelu Air Max 1.
Bylo tedy třeba změnit přístup. Během postupného zvětšování objemu vzduchu v podrážce se totiž přišlo na to, že když zminimalizujete objem pěny, která je mezi vzduchovými polštáři a podešví, získáte tím více prostoru pro vzduch. První model, ve kterém byla tato myšlenka uplatněna, byl Air Max 180 – vzduchový polštář byl na botě viditelný ze 180 stupňů. Pro Forlanda to byl docela oříšek.
Nápad se mnohem snadněji vyslovil, než provedl. Air Max 180 byl jedním z nejobtížněji vyrobitelných Air Max modelů vůbec, vzpomíná Forland.
V tuto chvíli měly modely (Air Max 1, Air Max 180 a Air Max 90) vzduchové polštářky v zadní i v přední části boty. Byly však zcela schovány v podrážce. Hon za běžeckou botou, která bude naprosto bez pěny v podrážce, ale neustával. A tak byla objevena nová technologie pro konstrukci vzduchové podrážky, a to metodou vyfukování.
Díky velkému produkčnímu, vývojářskému a designovému úsilí mohl být v roce 1997 přiveden k životu Nike Air-Sole v celé délce boty. Prvním krokem k tomuto úspěchu bylo vytvořit propojení mezi patou a přední částí podrážky. Dalším úkolem bylo zjistit, jak udržet speciální tavený povrch v jednom dlouhém kuse tak, aby mohl podrážku obtočit v celé délce i šířce a vytvořit její trojdimenzionální tvar. Po mnoha prototypech přišel konečně na svět model Air Max 97.
Když se představoval úplně první model Air Max, byl jsem zrovna na letišti a telefonoval jsem s technikem z laboratoře. V tom kolem mě prošel muž, který je měl na nohách. Zíral jsem na něj a řekl jsem: Někdo si je koupil! Velký risk. Větší odměna. A pro Air Maxy to platí dvojnásob.
Nike se začala zaměřovat na další druhy tlumení. Jedním z nich byl Tuned Air. Toto inovativní a hravé odpružení bylo poprvé požito v roce 1999 v modelu Air Max Plus a postavilo základy konceptu Nike Shox. Další inovace přišla až v roce 2006 s modelem Air Max 360. Pro vytvoření této boty použil Forlandův tým technologii stlačeného vzduchu a konečně po dvaceti letech od začátku projektu nebyla v podrážce žádná pěna.
Celovzduchová podrážka ale rozhodně neznamenala konec ve vývoji Air Max. Využili trubičkovou konstrukci a hluboké flex drážky, které byly zakomponovány do vzduchové podrážky. Světlo světa tak spatřil model Air Max 2015 s nejflexibilnějším Air Max tlumením v historii.
Díky této dlouhé cestě se Forland naučil, že inovace jdou ruku v ruce s riskováním.
