Ticho! Tady se bavíme o ikoně! A tiše ať jsou obzvlášť ti, který chtěj začít s tim svym: „Ninjaman?! Jak můžeš psát o vrahovi, lupiči, zlodějovi a zločinci!?“. Já tady nejsem v pozici někoho, kdo hodnotí osobnostní profily. A už vůbec ne u někoho, koho vůbec osobně neznám. A co jedna paní povídala, to ať si jedna paní povídá někomu jinýmu, jinak dostane bodlo. Ninjaman není můj životní vzor. Ninjaman je pro mě hudbení legenda. Tohle je člověk, kterej přišel z ghetta Kingstonu a nežil tam ve vakuu. Každej den nasával tu špínu, veselí, hudbu, násilí, hlášky, příběhy, co se kolem něj odehrávaly. Tenhle deejay v roce 1988 v jednom clashi porazil tři extrémně oblíbený deejays na jedný stagei zároveň. Ninjaman v dalších clashích s přehledem porazil megahvězdy jako Supercat nebo Shabba Ranks na vrcholu jejich slávy. Nebudu přehánět, když řeknu, že on sám mohl bejt hostem všech těch hip hopovejch superstars, mohli ho volat do Arsenio Hall Show. Mohlo se dít leccos. Ale na to je příliš svůj. Na to je příliš ryzí. Na to je příliš jamajskej.
Tady přichází s klipem ke svýmu songu z minulýho léta, kde oslavuje svoji domovinu. Tohle ale nejsou prosluněný pláže hotelovýho resortu. Tohle neni rumová likérka. Tohle nejsou úžasný panoramata Blue Mountains. Tohle je „Dem no si Waterhouse pon tourist advert“. Tohle je „Seven days a di week is a street dance“. Tohle je „Jam Rock, Jamaica, Jam Down, Yard„. Žádný fotky rastů se sloganem „No Problem!“. Jasná, nepřikrášlená výpověď o prostředí, kde vás i dneska zastřelej kvůli botám. Ať už je na vrcholu hitparád kdokoliv, tak Ninjaman aka Don Gorgon aka Gold Teeth aka Front Teeth bude ještě pořád ten, za kym si mladý umělci půjdou pro radu do další kariéry. Nebo by tomu tak mělo bejt…dokud Ninju zas za něco nezavřou.
