KMENY 0
Městské subkultury a nezávislé společenské proudy před rokem 1989
Po úspěšném prvním vydání knihy Kmeny, která mapovala současné městské subkultury, se Vladimir 518 s kolektivem rozhodli v rámci městských projektů BU2R vydat opět pod Bigg Boss a Yinachi její pokračování. 744 stran v knize Kmeny 0 mapuje městské subkultury a nezávislé společenské proudy před rokem 1989 za pomoci textů od 25 autorů. Poprvé si ji budete moci osahat už 12. prosince v Meet Factory, pojďme si ji tedy nejprve trochu přiblížit.
Slovy samotného Vladimira: „Pokračování našeho výletu do nezávislých a často podzemních společenských proudů nevzniklo ani tak z důvodu velkého ohlasu, který vzbudil první díl knihy Kmeny z roku 2011, ale spíše z prozaicky jednoduchého nadšení pro věc samotnou. Naší ambicí není vyždímat téma subkultur kam až to jde, ale pouze dostudovat věc do hloubky a propojit na časové ose kulturní tendence, které předcházely situaci, ve které se nacházíme v současnosti. Protože skutečně tomu je tak, že subkulturní svět byl ve dvou porevolučních dekádách často velmi silně utvářen již v období normalizace. Hlavní časový záběr této nové knihy leží v období mezi léty 1969 a 1989, kdy se měla společnost takzvaně vrátit do normálu, ideologicky se stabilizovat a veškeré závany čerstvého vzduchu měly být zahnány zpět do říše společenské utopie. Místo toho ovšem na kulturních periferiích bujela touha po něčem novém, opravdovém a nezávislém ve vztahu k tehdejšímu establishmentu a ideologii. Pokud můžeme dnes vysledovat u současných městských kmenů jednotlivé a určující ohně zájmů, ony sdílené táboráky nadšení, kolem kterých se setkávají celé komunity stejně smýšlejících lidí, předrevoluční situace je o to magičtější, že se jedná o ohně zapalované mnohdy potají. Jedno z nejsilněji zakořeněných klišé o normalizaci je, že jde o homogenní šedivé období betonu, nekvalitního linolea, front na jakékoli zboží a všeobecné apatie. V tomto sociálně kulturním kontextu ovšem prožívalo svou vnitřní svobodu neskutečně různorodé pole lidí, které díky svým nenormalizovaným aktivitám vytvářelo druhé, spodní a mnohem barevnější kulturní patro předrevolučního Československa. A právě o nich je naše kniha.
Město je prales a ten byl, je a bude vždy zabydlován různými kmeny a společenstvími, snad už jen pro radost ze života samotného. Pokud pro mne bylo hlavní odměnou práce na minulém dílu Kmenů zjištění, že přes všechny často urputně budované znaky rozdílnosti jsou si ony jednotlivé skupiny v základních principech vlastně neskutečně podobné, u této knihy mi vystupuje nejvíce do popředí překvapivý fakt, jak barevná sociální mapa jednotlivých ostrovů svobody se nám v průběhu práce pod rukama rozevřela. Prostudujte ji pozorně, myslím, že je co objevovat.“
Níže už několik ukázek z knihy samotné:
„Muzika se nahrávala na kazety a šířila se celkem rychle. Byli jsme hladoví po všem novém, a jakmile někdo sehnal nějakou desku, okamžitě se to nahrálo dál, a tak se celkem vše šířilo docela slušně. Oblečení? Barvy na tkaniny, savo, šablony a spreje a staré věci z půdy. Barvily se doktorské kalhoty, zužovaly se a našívaly na ně zipy. Bundy se daly sehnat občas třeba z Maďarska anebo se nosily staré kožené bundy na motorku z padesátých let. A třeba staré vojenské věci, tehdy byly snad na každé venkovské půdě.“
Z rozhovoru Phil Hella s Bobíkem – kapitola Punk
„Žádný jiný literární žánr ve světě nemá tak propracovanou a aktivní fanouškovskou základnu jako sci-fi. Potřeba organizovat se a vytvářet specifickou čtenářskou (či obecně uživatelskou) subkulturu dorazila do Československa na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století.“
Ivan Adamovič – kapitola Sci-fi
„Prosinec 1989 jsme strávili ve studiu natáčením demosnímku, který byl plný záhrobních výhrůžek celému vesmíru. Jevili jsme jakýsi nesoulad s většinovým vnímáním situace – zatímco jiní uvítali svobodu jako možnost volně koncertovat, natáčet a kupovat západní krabičky ke kytarám, my jsme pokračovali ve zvracení do mikrofonu, jako by se nechumelilo. Existence či neexistence „železné opony“ nám nestála za povšimnutí, radující se náměstí bylo bzučením drobného hmyzu.“
František Štorm – kapitola Metal
