S Bárou Lockefeer jsme se potkali hlavně kvůli jejímu focení nového filmu Ondřeje Trojana Bourák, který jde právě v těchto dnech do kin. Rozhovor jsme dělali lehce prochladlí, ale bez roušek, na zahrádce jedné příjemné pražské restaurace v den 65. narozenin Antona Corbijna. Jak brzy zjistíte, zrovna tento slavný fotograf hraje v příběhu Báry Lockefeer jednu z hlavních rolí. Nechte se unést místy až neuvěřitelným příběhem této fotografky.
Jestli jsem si dobře všiml, tak vy snad kromě sportu a možná ještě food fotografie, fotíte téměř všechno. Hodně se ale pohybujete v uměleckém prostředí, často fotografujete koncerty…
„To je pravda, i když koncerty zase tolik nefotím. Hodně fotím premiéry filmů, filmy při natáčení, vernisáže, fotografy… už mám pěknou sbírku portrétů fotografů. Se mnou je to trochu složité.“
Proč složité?
„Já jsem vyrůstala u filmu. Moje máma byla celý život skriptka, já jsem se pohybovala mezi herci, takže toto prostředí pro mě nikdy nebylo nic výjimečného. Neměla jsem ostych před známými osobnostmi, naopak jsem měla – a mám pořád – ráda tu atmosféru. Takže logicky jsem po gymnáziu pracovala u filmu. Dělala jsem kostýmy, maskérku, pak jsem se léta živila návrhy interiérů. A když jsem žila v Holandsku, tak jak děti povyrostly, dělala jsem Akademii výtvarných umění a zase mě to táhlo nazpět do filmového světa.“
Co jste na té Akademii studovala?
„Nebyla to fotka, ale malba. Jenže v té době jsem zároveň začala fotit. Víc fotit než malovat. V podstatě jsem přestala malovat a jen fotila. Ta škola mě totiž malbu – takovým tím konceptuálním přístupem – docela znechutila. A ve fotce mně do toho nikdo nemluvil, to byla moje vlastní tvorba. No a pak tam byla ještě jedna důležitá událost, potkala jsem Antona Corbijna, kterého jsem popravdě do té doby vůbec neznala.“
No vidíte, a já jsem zase žil v tom, že Corbijn je Američan 🙂
„On je Holanďan, a žil v Haagu, kde jsem studovala. Jednou jsme s mým bývalým přítelem a bývalým fotografem jeli autem po Haagu, a přes ulici šel nějaký vysoký pán s taškou na tříděný odpad, nesl flašky od vína. A můj přítel povídá: ‚Hele, Anton Corbijn!‘ Já na to ‚No a co, kdo je Anton Corbijn?‘ On zděšeně: ‚Ty nevíš, kdo je Corbijn?‘ Přijeli jsme domů, on mi ukázal Corbijnovy fotky a já jsem se z toho totálně rozložila. A řekla si, že se s ním musím potkat.
A potkala…
To je taky příhoda. Nejdřív jsem ho sháněla různě přes známé, ale marně. O něco později jsem se dozvěděla, že Anton bude mít přednášku na Akademii. Jenže já, i když něco hodně chci, tak stejně přijdu pozdě, takže jsem do té auly dorazila asi o čtvrt hodiny později, a tam bylo úplně narváno. Vpředu v dálce byla malinká postavička, kterou jsem ani neviděla. Najednou jsem ale zaslechla: ‚Kdo chce sem dopředu, tady je posledních pět míst u mě!‘ Vyřítila jsem se zezadu, letěla tam, a celou přednášku jsem mu seděla u nohou. Jenže já neumím moc dobře anglicky a on měl přednášku v angličtině. Tak se ho ptám proč nemluví holandsky. On na to, že musí anglicky, protože jsou zde skoro všichni cizinci. ‚Ale občas se zeptám, jestli jste rozuměla‘, povídá mi.
Corbijn tam mimo jiné říkal, že ho vždycky fascinovali malíři a výtvarníci, a strašně dlouho jim psal, že je chce fotit. Jeho rada byla nebát se a nenechat se odradit ani u těch nejslavnějších osobností. Když to skončilo, tak jsem vstala a řekla mu: ‚Můžu si udělat váš portrét?‘ On se začal trochu vytáčet, že se nerad fotí a tak. Ale já jsem se nedala a říkám mu ‚Teď jste nám tady radil, že se nemáme bát. Tak jsem vás chtěla požádat, jestli si můžu udělat váš portrét.‘ Nakonec jsme si vyměnili kontakty na Facebooku, začali jsme si psát. Dnes jsem mu zrovna psala, má 65. narozeniny.“
Jsem jedno velké ucho, co všechno se ještě dozvím.
„Před asi šesti lety měl Corbijn soubornou výstavu v Amsterodamu a napsal mně, jestli si tedy chci udělat ten jeho portrét, tak že by tam měl chvíli prostor. Já jsem byla samozřejmě na vrcholu blaha, a hned jsem si řekla, že tohle přece nemůžu fotit digitálem. Vzala jsem si svoje Nikony FM2 a digitál jsem nechala doma. Když jsem tam přišla, tak jsem dlouho hledala místo, kde bych ho vyfotila. Nějaké místo jsem po dlouhé době našla, ale to byla zase jiná výstava, takže tam bylo spousta lidí, všichni ho poznávali, protože Anton je v Holandsku strašně známá osobnost. Tak mi říká: ‚Nevadilo by vám, kdybychom šli ke mně na výstavu?‘, protože to bylo ještě před otevřením. A tam byla jeho fotka nějakého malíře jak sedí před svým obrazem – hlava zezadu, ostříhaná na ježka, s velkýma ušima. Anton má taky velké uši, tak mu říkám: ‚Ježišmarjá tohle je skvělé – ty vaše dvoje velké uši!‘ On se začal příšerně smát, ale souhlasil. A od té doby jsme něco jako kamarádi :-)“
Ještě chvíli, a začnu vás podezírat z toho, že jste si to všechno vymyslela 😉
„To ale není všechno. První fotka vznikla před otevřením výstavy. Najednou tam přišel ředitel projektu s tím, že pět lidí vyhrálo v soutěži v rádiu setkání s Corbijnem, a že tam teď jdou. Ale oni že úplně zapomněli na fotografa. Povídá mi: ‚Nebyla byste tak hodná, a nevyfotila nám to?‘ Takže jsem udělala reportáž. Dva, tři dny nato byla vernisáž, na kterou jsem Antonovi přinesla nazvětšovaný portrét, s těma ušima. Byl tam s královskou rodinou, s princem a jeho ženou – protože on je v Holandsku opravdu strašně slavný. Já jsem tam dělala fotky mezi lidma, a najednou Corbijn na mě ‚Hej Báro, ahoj!‘ Oni šli s tou královskou rodinou do VIP salónku a já jsem tak nějak přirozeně pokračovala s nimi. Nikdo z ochranky nic neříkal, tak jsem tam celou dobu fotila, mluvila jsem s nimi… Z toho vznikla úplně skvělá reportáž, Anton byl z fotek nadšený, muzeum chtělo fotky – to mi otevřelo cestu.
Nedlouho potom měl mít premiéru film o Antonovi. Tak jsem mu napsala ‚Antone, nemohla bych tam přijít fotit?‘ On mně odpověděl, že to nemůže rozhodnout, ale ať kontaktuju tu filmovou produkci. Tam jsem jim poslala fotky Corbijna s holandským princem a najednou jsem byla na guestlistu jako fotograf.“
Takže takto jste prorazila mezi špičku světové fotografie.
„No nebýt toho, že šel Anton Corbijn s těma flaškama do tříděného odpadu, tak jsem nikdy nezačala pořádně fotit. Od té doby mě začali zvát na premiéry, protože se jim líbil můj styl – všechno jsem dělala černobíle, se starými objektivy. Navíc jsem nikdy nedávala fotky do bulváru a podobně. Vždycky je dostal jen producent, který si je objednal. Byla jsem prostě ‚prověřená‘. Pak už jsem fotila i na recepcích před premiérami. V Holandsku jsou premiéry ohromné, to se u nás vůbec nedělá. Před místem konání je zavřený kus ulice, červený koberec, přijíždějí limuzíny, dámy mají dlouhé toalety, je tam spousta diváků, čumilů. Ale já jsem nikdy nebyla s ostatními fotografy na tom červeným koberci. Byla jsem s herci, v backstage. Mám spoustu intimních fotografií, kdy si upravují líčení a podobné.“
To jste se asi taky seznámila se spoustou zajímavých lidí, ne?
„Ani nevím s kým vším 🙂 Já jsem totiž neměla televizi a všechny ty hvězdy jsem neznala. A třeba ty blondýny vypadají všechny stejně 🙂 Takže jsem to tak nějak plošně kropila všechno, aby se nestalo, že jsem na někoho zapomněla. Vždycky, když jsem přišla domů, tak se můj holandský přítel díval na fotky a vykřikoval: ‚Ježiši, tohohle jsi fotila? To je legenda! A mluvila jsi s ním?‘ A já na to ‚Nó, s tím jsem mluvila. Já nevěděla, kdo to je.‘ Tak jsem to měla pořád.“
Já vím, že to bylo díky vašim fotografiím, ale přesto – nebylo to taky tím, že jste nepracovala pro média?
„Možná ano. Ale zase jsem byla cizinec, a ještě z ‚východního bloku‘. Každopádně dostala jsem se na neuvěřitelná místa začala jsem fotit pro Kunstmuseum Den Haag, kde jsem na výstavě …to Audrey with Love potkala světoznámého módního návrháře Huberta de Givenchy, který navrhoval šaty například pro Jacqueline Kennedy a Audrey Hepburn. Na další akci jsem jako obvykle přišla pozdě, tentokrát i se svojí dcerou. Někdo tam hrál na piáno a dcera mi povídá: ‚To je krásné, to zní jako Nick Cave‘. Já říkám ‚Viď, to je paráda.‘ Podíváme se pořádně, a on to byl Nick Cave.“
To jste mi teď připomněla Jiřího Macháčka ve filmu Samotáři. „Ty jo, co to je za muziku?“ „To je státní hymna, ty vole!“
„Přesně! To bylo úplně stejné. Následně jsem zjistila, že Nick Cave je s Antonem Corbijnem velký kamarád, takže jsem fotila i Nicka.“
A Givenchy?
„Tam bylo strašně moc fotografů, protože Givenchy byl módní legenda. V té době mu bylo už skoro devadesát let, ale nádherný pán, téměř dvoumetrový noblesní šlechtic. Givenchy tam měl celou rodinu, byl s nimi i poslední manžel Audrey Hepburn, taky krásný pán. Najednou pro mě přišli, že jsem jediná z fotografů, kdo může k nim a fotit je zblízka. Víte, proč si mě vybrali? Mysleli si, že jsem Madonna! Že si Madonna přijela cvaknout Givenchyho. Takže tohoto slavného módního návrháře jsem fotila proto, že si mě někdo z jeho doprovodu spletl s Madonnou… :-)“
Mám takový dojem, že tady by mohl náš rozhovor klidně skončit. Ale my jsme se potkali taky kvůli vašemu focení u filmu, tak prosím povídejte dál.
„Jak už jsem říkala, od malička jsem se díky mamince pohybovala u filmu, pak jsem sama dělala kostýmy a masky – no a teď jsem zpátky s foťákem. Na place od první do poslední klapky. Ten svět mě hrozně baví. Film je o čekání. Pořád se na něco čeká – na světlo, na změnu scény… samotná akce trvá chvilku, ale než se všechno nachystá, zabere to spoustu času. A to je pro mě to nejlepší. Nejraději fotím to ‚pozadí‘ filmu.“
Jaké je vlastně vaše zadání, když fotíte filmy?
„Dřív to byly hlavně ‚stills‘ čili vlastně to, co vidí kameraman v kameře, protože se to používalo na propagaci filmu, ale já to mám ve stylu ‚foť, jak se ti to líbí.‘ Making of, všechno. Ale třeba teď u Bouráka jsem fotila i záběry na plakát na green screenu. Nebo v Tomanovi jsem dělala hodně fotek, které v tom filmu hrály.
Fotky hrály ve filmu?
„Takové ty špionážní fotky, které ve filmu promítají. To je taky historka… nikdo mi nic neřekl předem, ale hned první den na placu mi bylo oznámeno, že jedu s pomocným režisérem tam a tam, bude tam padesát komparsistů. ‚Musíš je nafotit jako uprchlíky prchající přes hranice. Potřebujeme to do filmu jako špionážní fotky.‘ Já absolutně nepřipravená jsem tam musela dirigovat padesát komparsistů.“
Ti komparsisté v samotným filmu nehráli?
„Ne, ti tam byli jenom kvůli těm fotografiím. Ty ‚hrály‘ v tom filmu. Ještě bylo potřeba, nafotit pasovky ve stylu 40. let, které si měl Jirka Macháček alias Toman vybírat do falešných dokumentů. ,Ale to by bylo moc náročné, protože nasvítit a učesat portréty ve stylu 40. let není tak jednoduché. Vyřešila jsem to jinak – doma jsem probrala stará rodinná alba. Takže v Tomanovi tak hrají i moje babičky 🙂 Ale vyhrála jsem si s portrétem prezidenta Beneše, kterého ztvárnil úžasný sympaťák Jaroslav Kubera.
A můžete ty fotografie – teď myslím fotky z natáčení, ne ty po vaší babičce – dávat třeba na Facebook? Narážím na všeobecnou hysterii kolem GDPR nebo MeToo a podobně.
„Můžu ale nedělám to. Teprve až to začne dávat ven tiskové oddělení produkce, zveřejňuju fotky i já.“
Jaké jste vlastně fotila české filmy?
„Tomana, teď Bouráka, nějaký den jsem byla na natáčení Národní třídy, a Andílci za školou. To mělo mít taky premiéru na jaře, ale jak do toho přišla ta korona, tak se to nějak posunulo. Takže zatím čtyři filmy.“
Zrcadlovka dělá při focení docela hluk a já vím, že u filmu se nesmí rušit cvakáním závěrkou. Čím jste fotila třeba Bouráka? Zetkem?
„Zetkem ještě ne. Fotila jsem to Nikonem D850 přes live view s elektronickou závěrkou. Musela jsem se to trochu učit, protože na focení přes displej jsem nebyla zvyklá. Ale pak jsem se naučila využívat ostření klepnutím AF bodu na displeji, a bylo to v pohodě. V současné době je úplně tichý fotoaparát nezbytný, protože se už vůbec nezkouší, všechno se jede hned naostro. Ale musela jsem si ještě půjčit i objektivy, protože ostřicí motorky v mých starých Déčkových objektivech dělali hrozný hluk.
Ta nová Zetka se mně zdají moc ostrá. Já mám strašně ráda svoje staré objektivy, ještě manuálně ostřené Nikkory. Jeden má uvnitř dokonce i plíseň, což dělá krásnou difúzi. Třeba pětapadesátka… nádhera!“
To je vaše nejoblíbenější ohnisko?
„Já nejraději fotím s pětaosmdesátkou.“
Není to dlouhé na reportáž?
„Já potřebuju, aby ti lidi o mně nevěděli, nemůžu jim strkat foťák pod nos, protože pak se začnou pitvořit, pózovat. Ale já chci, aby byli zachycení přirozeně. Proto musím používat delší ohnisko. Jsem takový salónní paparazzi :-)“
Takže vy to neděláte proto, abyste je „šmírovala“, ale kvůli autentičnost.
Všichni samozřejmě vědí, že tam jsem. Já si s nimi i povídám, ale při focení se musím udělat neviditelnou, pak jsou fotky přirozené. Každý, když je focený, má sklon se tvářit jinak než normálně.“
Děkuji moc za příjemný rozhovor, Báro!
