Jake je mrtev. Ať žije Jake! Poklekněme a minutou ticha uctěme památku krále snowboardingu, nejlépe minutou tichého svistu v čerstvém prašanu.
Jake Burton zemřel po těžké, dlouhé nemoci. I když ho sužovala léta, Jake se přesto dokázal vzepřít a dokud to jen trochu šlo, zůstával tím, kým si ho všichni pamatujeme: svobodomyslným snowboardistou. Na prkně jsem se s ním potkal letos v zimě ve Špindlerově Mlýně a takhle to bylo.
Praotec snowboardingu
„Tady je to jako u nás ve Vermontu,” řekla Donna Carpenter, když se rozhlédla z vrcholu Medvědína. Se svým manželem Jakem Burtonem, praotcem snowboardingu, přijela do Česka na návštěvu, což i přes určité utajení vyvolalo senzaci. Na jednu z nejoblíbenějších sjezdovek v Krkonoších se s legendou snowboardingu přijelo sklouznout asi třicet nadšenců.
Když se řekne Burton, většina lidí si představí Ukradené Vánoce, Mrtvou nevěstu nebo Ospalou díru. Snowboardisti Jakea. Nikdo vám už dneska s jistotou neřekne, kdo tenkrát vymyslel snowboard. Spousta lidí by ale přísahala, že to byl Jake. Jake Burton. Na snídani v hotelu Harmony Club se přišoural s vlasy učesanými dozadu, na talíř si naložil poctivou snídani s fazolemi a sedl si přímo vedle mě. „Ahoj, já jsem Jake,” řekl a pustil se do jídla.
Jeho žena Donna se rozpovídala o tom, jak v osmdesátých letech posílali do Československa trika a samolepky Burton prvním fanouškům snowboardingu, kteří tehdy nesměli za hranice. Burtonovi by poslali i prkna, ale ty by komunisti zabavili. Byl to vzácný okamžik – asi jako pro milovníka fotbalu, kdyby snídal s vynálezcem míče. Dnes o to vzácnější, protože už se nikdy nezopakuje.
Jake Burton, nebo Tom Sims?
Burton se narodil na Long Islandu nedaleko New Yorku. Býval skvělým lyžařem, a ale táhlo ho to do vln. Pořádným surfařem se ovšem nikdy nestal. Jednou se mu dostal do ruky bazmek pro děti s názvem Snurfer. Vypadalo to jako o něco delší skate se špičkou, jíž byl protažen provázek dost dlouhý na to, aby se dal ve stoje držet v ruce. Snurfer byl určen ke skatovému ‘dovádění’ na sněhu s tím, že provázek sloužil k řízení. Jakovi to přišlo jako dobrý nápad, ale na první pohled to chtělo trochu dodělat.
Vylepšil tvar a vymyslel něco, co bychom dnes mohli považovat za vázání. Spojení jezdce s prknem zásadně rozšířilo možnosti. Snowboard byl na světě. Někdo jiný by se s vámi možná hádal, že snowboard vymyslel Tom Sims a padala by i další jména. Ale jak už to tak bývá, když jsou k tomu nakloněné okolnosti, jedna skvělá věc se může zrodit na více místech zároveň.
Skateboarder Tom Sims byl možná lepší sportovec, Jake Burton zas konstruktér, vizionář a obchodník. Vzájemná soutěž hnala vývoj dopředu. Jake si z konstrukce lyží půjčil nejen kvalitní dřevěné jádro, ale také hrany – asi si umíte představit, jak moc tím tehdy snowboardingu pomohl. Vedle toho je považován za autora pevných patek, o které se při jízdě opírá zadní část boty. S tímhle už se dalo zažít spousta srandy.
Punk
Jake to ale nedělal jen pro zábavu. Spočítal si, že když zvládne vyrobit padesát prken denně, za jeden rok vydělá 100 000 dolarů. Během rozjezdu firmy vyhlásil soutěž na logo, kterou vyhrála jeho sestřenka s motivem hory. Burton jej používá dodnes. Tehdy se však naděje plnily pomalu.
První rok Burton vyrobil jen tři sta prken. Továrnu v Burlingtonu ve Vermontu otevřel v roce 1977, kdy v Británii vrcholil punk. Snowboarding se teprve sbíral. Jake jednou v rozhovoru pro americký časopis Snowboarder řekl, že zatímco lyžaři mohli na svahu chlastat a hulit, snowboardisti si to dovolit nemohli, protože by je vykázali ze střediska. Možná by zakázali snowboarding jako takový.
„Z osmi středisek, které u nás ve Státech nechtěly pustit snowboardisty, zbývají už jen dvě poslední,” počítala Donna. Vzpomínala na to, jak Burton dal kdysi 10 000 dolarů do banku pro lidi, kteří vyjdou kopec v zapovězeném středisku a natočí se, jak na prkně sjíždějí sjezdovku.
Snowboarding pořád miluju
Hned po snídani jsem s Burtonovými vyrazil na svah. Jake si chválil nový systém nášlapného vázání. „Už se mi při zapínání nechce ohýbat. Mám tuhý záda – to asi z tý jógy,” smál se.
Přestože si vytrpěl své, neztrácel humor. Během posledních dvaceti let přežil infarkt, rakovinu i vzácný a zákeřný syndrom napadající nervový systém. Doktoři mu nechtěli nic nalhávat. Vypadalo to špatně a Jake postupně ztratil zrak i schopnost mluvit. Přiznal se, že myslel na to, jestli se to nedá ukončit, ale nakonec to zvládl.
Třebaže se znovu naučil chodit i snowboardovat, už letos v zimě poprosil novináře, aby ho při jízdě raději nefotili. „Snowboarding ale pořád miluju,” řekl a z očí mu zasvítilo dětské nadšení. „Můžeme to vzít do prašanu pod vlekem?” ptal se mladých snowboardistů z party s tím, že nechce znovu sjezdovku.
Šťastnou jízdu
Jake vyrazil, první, za ním parta třiceti prknařů. Punk jako kdysi. Vlekař vyběhl z boudy z vleku, aby si ulevil: „Zm*di!” řval za námi. Ale Jake to neslyšel.
Vydal se z kopce a zmizel v oblaku zvířených sněhových vloček. Dnes se vydal na poslední jízdu, zrovna jako tenkrát. Jen když se vločky snesly k zemi, Jake už tam nebyl. Šťastnou jízdu, králi.
Autor: Adam Maršál
