Na ulici je nepřehlédnutelná, a to nejen kvůli oholené hlavě. Pozitivní přístup k životu a ztřeštěná povaha z ní totiž vyzařují na desítky metrů daleko. Pochází z Mikulova, ale jejím skutečným domovem se stal New York. V něm prorazila jako fotografka a poprvé přináší svůj pohled na americkou mládež prostřednictvím sólo výstavy Young American i do Prahy. Jaká je Marie Tomanová, čím ji Amerika uhranula a proč byste si neměli její výstavu, která startuje 22. října na Pragovce, nechat ujít?
Sérii Young American jsi představila před více než rokem poprvé v Českém centru v New Yorku. Co pro tebe jako holku vyrůstající na Moravě, navíc nevystudovanou fotografku, tenhle počin znamenal a jaký měla výstava ohlas?
Byla to vůbec první zkušenost, kdy jsem vystavovala úplně sama a kolem najednou nebylo dalších deset umělců. Představila jsem přes tři sta portrétů mladých lidí, kamarádů, které jsem potkala v New Yorku. Sérii jsem fotila několik let, ale do té doby jsem fotky ještě nikde neukázala. Byl to pro mě velký krok. Byla jsem nervózní, plná očekávání, jestli se vůbec někdo přijde podívat. Ale dopadlo to výborně. Přišlo opravdu strašně moc lidí a celá výstava sklidila obrovský úspěch.
Jak vznikl nápad na vydání stejnojmenné knihy?
Na výstavu se přišel podívat nakladatel z newyorského nakladatelství Paradigm Publishing. Theo, který ho založil a současně jej i vede, byl z výstavy nadšený a líbila se mu natolik, že jsme se domluvili, že knížku společně vydáme. Kniha vyšla v březnu tohoto roku a už je vyprodaná. Paradigm se specializuje jen na první edice, takže druhý výtisk nebude.
Předmluvu k ní napsal světově proslulý fotograf Ryan McGinley, což je velká pocta…
Ryan je mojí velkou inspirací, a to v mnoha směrech. Když jsem na jeho fotky na internetu poprvé narazila, byla jsem zrovna první rok v Americe, a to v Severní Karolíně. Hrozně jsem se zamilovala do jeho práce a strašně jsem si přála, aby mě někdy vyfotil. V té době jsem ještě vůbec nefotila. Toužila jsem se s ním ale nějak propojit a jediná cesta, která mi připadala reálná, byla ta, že mě vyfotí jako múzu, objekt. Což je hrozně pasivní situace, do které jsem se stavěla, protože jsem si nedovedla představit, že by to mohlo být jinak. Tehdy by mě ani nenapadlo, že bych vůbec někdy vystavovala své fotky.
Takže k focení ses dostala až díky Americe?
V Česku jsem vystudovala malbu a vždy jsem chtěla být umělkyní, akorát mi to nikdy v našich podmínkách a kvůli přístupu školy k umění nepřišlo reálné. Takže jsem to tady vzdala, odjela do Ameriky a dělala zpočátku au pair, což nebyla žádná kariéra, ale taková přestupní stanice k něčemu dalšímu, což se vyvinulo právě v to, že jsem objevila fotografii, zamilovala se do ní a začala fotit.
Co pro tebe znamenalo se najednou ocitnout na takovém místě, kde nikoho neznáš?
Pro mě bylo asi největším šokem už jen vědomí toho, že tam jsem. V Severní Karolíně jsem jezdila často autem, a to po obrovských pětiproudových dálnicích. Nic podobného jsem v životě neviděla. Všechno bylo velké. I kafe. Jela jsem autem, hráli mi tam J.A.R. nebo Tata Bojs z cédéček, která jsem si přivezla, a měla jsem takové záchvaty radosti i z čistého uvědomění si, že jsem sakra v Americe! Byl to úlet, jak mě ta realita uhodila. A byly to krásné momenty, na které ráda vzpomínám. Nikdy to nebyl můj sen, neplánovala jsem to, ani jsem si nemyslela, že by to mohlo být dosažitelné. Po škole jsem nevěděla, co dělat a nějak z toho vypadla Amerika. Tak jsem odjela, myslela jsem si, že to bude tak na půl roku a vrátím se, ale bylo z toho osm let, než jsem se vrátila, a to jen na skok.
Jak reagovala tvá rodina, když jsi nakonec v Americe zůstala?
Nevím ani, jestli to pro ně bylo těžké, ale pro mě určitě. Pořád jsem přemýšlela, jestli to bylo dobré rozhodnutí. Nikdy jsem nebyla dlouho pryč z domu a když jsem se do Mikulova po osmi letech loni v prosinci na chvíli vrátila, bylo to hrozně zajímavé konfrontovat se se svou minulostí. Jsme velká rodina a máme skvělé vztahy, což je základ. Z mého návratu vznikla také hodně osobní, hrozně hezká série fotek, kterou jsem nazvala It was once my universe a vystavovala jsem ji nedávno poprvé v Tokiu v kontrastu s fotkami z Young American. Mamka nechala můj pokojík tak, jak jsem ho opustila, a já se tak zpětně podívala na to, co jsem před lety nosila. Nafotila jsem taky spoustu autoportrétů, i ve svetru po tátovi, který zemřel dva dny před mými šestnáctými narozeninami, což bylo v rodině tenkrát hodně komplikované.
Jak tě poznamenala jeho smrt?
Táta odešel velmi náhle a určitě mě to svým způsobem formovalo a utvořilo mě to tím, kým jsem. Takže jsem fotila své vzpomínky a měla jsem z toho strašně zvláštní pocity. Nějak se ve mně pralo, jestli jsem se vlastně změnila, nebo ne a jak se změnilo to, odkud pocházím, nebo ne a musela jsem se s tím vyrovnat. Bylo hrozně těžké to nějak definovat, byla jsem z toho zmatená, ale bylo to fajn. Je krásné mít domov, mít se kam vrátit, ale New York je to, kam opravdu patřím.
Jak došlo k tomu, že ti Ryan napsal předmluvu ke knize?
Přišel se podívat na výstavu stejně jako Theo. A také se mu hrozně líbila. Navíc na fotkách poznával řadu lidí, které fotil stejně jako já. V newyorském downtownu jsou ty kruhy strašně propojené, takže jsme se v mnoha tématech překrývali. Dlouze jsme spolu mluvili a zeptala jsem se ho, jestli by mi předmluvu ke knize nenapsal. A on souhlasil, což je úžasné. Ani jsem nesnila o tom, že to budu já, kdo bude fotit, a on se přijde podívat na mou výstavu jako fotograf – kolega, který ocení mou práci.
A fotila jsi s ním nakonec, nebo ten původní sen upadl v zapomnění?
Ryan fotil za ta léta tisíce lidí a je to vlastně jen taková bublina něčeho, co pro mě už není tak zásadní. To, že přišel na mou výstavu a podpořil mě jako fotografku, je „beyond the dreams“ v rámci toho, jak sama sebe vnímám a vidím. Nakonec to dopadlo, což je skvělé, byla to sranda. Ale to, že je pro mě mentorem a člověkem, který mě podporuje jako svou kolegyni, je na úplně jiném levelu a je to pro mě neskutečná pocta.
Je pravdou, že modelek je ve světě nespočet, ale světově uznávaných fotografek ne…
Není to jen u nás, ale i v Americe a všude jinde. Mám větší možnost být úspěšnou, světově proslulou fotografkou nebo hezkou mladou holkou, kterou někdo vyfotí? To je hrozný nepoměr. A v tom je ten rozdíl, ke kterému jsem se snažila dostat. Úžasné je, že Ryan podporuje řadu mladých fotografů, a hlavně pak holek. Dělali jsme spolu rozhovor pro Interview Magazine, kde sám říkal, že mu vadí nepoměr mezi muži a ženami ve fotografii. A pak řekl také jednu krásnou věc. Aby se začlenil do komunity fotografů, musel přejet jen přes George Washington Bridge, což je z Jersey do New Yorku, zatímco já musela přiletět z malého města a z takové dálky, do úplně jiné kultury.
Jak ses dostala z pozice holky, co se seznamuje s foťákem, mezi světově známé fotografy?
Ze začátku jsem fotila autoportréty a posílala fotky na otevřené výzvy. Kdykoli se mi někdo ozval, byla jsem strašně nadšená. Pomalu jsem se začala dostávat mezi další umělce na skupinové výstavy a pak se mi ozvali z jednoho časopisu z Brooklynu, ve kterém pracovala moje kamarádka a nabídla jim mě za sebe jako náhradu na jedno focení. To byla moje první zkušenost, kdy jsem fotila někoho jiného než sebe, a zjistila jsem, že pro mě fotografie najednou začala být nástrojem, jak potkat a poznat nové lidi. Když jsem přijela do New Yorku, neznala jsem nikoho, a tak se mi to zdálo jako skvělý způsob, jak se seznámit. Celé to pak iniciovalo to, že jsem začala fotit mladé lidi různých barev pleti, genderů a náboženství, a tak vzniklo Young American. Série se neustále vyvíjí a mám spoustu nových fotek, které budu vystavovat právě v Praze na Pragovce.
Proč by si neměli lidé výstavu Young American v Praze nechat ujít?
Bude to moje první sólo výstava v Praze. Žádnou jsem tady nikdy neměla, moc se na to těším. Studovala jsem v Brně, ale hodně mých kamarádů ze školy pak odešlo do Prahy, takže bych byla moc ráda, kdyby přišli, a jsem zvědavá nejen na jejich reakci, ale také na to, co na to řeknou ostatní. Jak bude ta práce, která je hodně newyorská, působit v českém kontextu a co si o ní budou lidé myslet. Je to asi největší prostor, ve kterém jsem měla výstavu, takže to je pro mě také určitá výzva, jak se s tím poperu a jak to bude vypadat. Navíc vůbec poprvé tisknu opravdu velké fotky.
Bude možné se s tebou v rámci výstavy setkat nebo se vracíš hned zpátky do New Yorku?
Přítomna budu jak na samotné vernisáži, která proběhne 22. října od 18 hodin, tak ve čtvrtek 24. října na komentované prohlídce společně s kurátorem Thomasem Beachdelem, historikem a profesorem umění na Newyorské univerzitě, kde se návštěvníci dozví více o tom, proč a jak výstava vznikla. Moc ráda bych na tuto prohlídku lidi pozvala, protože tam budou mít větší prostor se s námi pobavit. Zpátky odlétám na konci týdne.
V jednom z rozhovorů jsi před časem řekla, že sis oholila hlavu proto, že nesouzníš s ideálem dlouhovlasé holky. Jak jsi to myslela?
Mívala jsem strašně dlouhé vlasy, které jsem nosila sepnuté nahoru a nějak mě to tak nebavilo, já na ty vlasy úplně nejsem. V Americe jsem se ostříhala nejdříve na krátko na „pixie cut“, což bylo hrozně pohodlné, ale pořád s tím bylo dost práce. Já jsem taková, že neřeším ani make-up, teď už žádný nepoužívám, není to pro mě vůbec důležité, není to součást toho, kdo jsem. Poprvé jsem si vlasy oholila v ten den, kdy za mnou poprvé přijela máma do Ameriky mě navštívit. Prostě jsem se tak rozhodla, oholila se a šla ji vyzvednout na letiště. Neviděla mě dva roky a když mě spatřila, tak mi řekla: „Ježiš, Maruško, co se ti stalo?“
To chápu.
Přesvědčila jsem ji, že je všechno dobré a že jsem si prostě jen chtěla oholit vlasy. Naše máma je nejlepší. Druhý den mi s tím pomohla, abych tam neměla schůdky, a já jsem si uvědomila, že se tak cítím strašně dobře. Nemusím nic řešit, je to hrozná pohoda a je to to, kdo opravdu jsem. Souzním s tím, jak vypadám, a je to oholená hlava, žádný make-up a to, co si zrovna obléknu. Myslím si, že je strašně důležité, aby si každý našel to svoje. Musím ale říct, že na mě v pražském metru lidé pořád dost zírají. Nevím, jestli se tak málo setkávají s holkou s oholenou hlavou nebo jestli přemýšlí, zda jsem holka, nebo kluk a nemůžou na to přijít.
Fotíš už jenom na analog nebo občas i na digitál?
Na digitál jsem fotila na začátku a teď už jen občas, z devadesáti procent fotím na analog, koupila jsem si teď dva nové foťáky v Tokiu, kde jsem měla nedávno také sólo výstavu, která sklidila velký úspěch. Vyprodaly se všechny knihy, poukázala jsem tam na kontrast mého rodného města a New Yorku. Vystavila jsem na jedné straně fotky, které vznikly po mém návratu, tedy sérii It was once my universe, a na straně druhé Young American. Naši malou rodinnou farmu v Mikulově a pestrost New Yorku. Bylo to právě postavené na kontrastu těchto dvou světů, dvou identit a toho, že člověk je pořád tak nějak mezi tím. Vždycky budu holka z Mikulova, to místo mě formovalo do šestadvaceti let. Ale teď jsem se nějak přetvořila s tím New Yorkem, člověk se tam strašně naučí, je to škola života.
Co máš v plánu dál?
Na příští rok už máme naplánovaných dalších pět výstav. Ale letos mám v Praze ještě kromě Pragovky jednu další, a to od 4. listopadu. Bude to výstava k 220. výročí Akademie výtvarných umění, která pořádá celý komplex výstav profesorů, studentů a já jsem tam pozvaná jako zvláštní host se svou sérií Young American. Budu vystavovat společně s Anetou Filipovou, mojí kamarádkou, kterou jsem potkala v New Yorku. A ona mě pozvala, abych byla právě součástí této výstavy. Budu tam mít pět velkoformátových fotek, které ukazuji poprvé. Vše bude koncipované kolem tématu genderu, což si myslím, že bude zajímavé, a jsem zvědavá na reakce. Příští rok bude výstava na jaře v Praze, pak v Oslu, v Tokiu, v newyorské Chelsea a na podzim v Berlíně. A už pracuji na další knížce, ale k té zatím víc neprozradím.
