Když se mladičká Lana Del Rey v roce 2012 nesmazatelně zapsala do americké hudební kultury se svou druhou deskou Born To Die, bylo to jako nějaké téměř božské zjevení. Lana přinesla neotřelý popový zvuk, který jste si prostě museli zamilovat na první poslech. My v redakci nějakým žánrovým škatulkám příliš nefandíme, a i kdyby ano – co vám asi tak napoví žánry, jakými jsou baroque nebo snad dream pop? Lanin zvuk zní prostě zatraceně skvěle. A to nám všem musí stačit.
Jak alb (a ostatně i let) přibývalo, začala nám celá zpěvaččina nová tvorba tak nějak splývat. Řekněme si to ale hned na začátku – nejeden kritik její šestou studiovku Norman Fucking Rockwell označil za to nejlepší, co doposud vydala. Je to nicméně opravdu tak?
Tak hluboko Lana ještě nebyla
Na desce najdete celkem čtrnáct skladeb s celkovou stopáží 67 minut. Najdete tady Lanu v jejím zatím nejhlubším stylizování se. Celé album je vlastně jakousi parafrází na americkou společnost a západní kulturu. Myšlenka amerického snu vedle všudypřítomné propagandy… To všechno umí Lana šikovně zapracovat do svých textů a především pak projevu. Něco takového se v dnešní muzice hlavního proudu zase tak často neslyší.
A po kom Lana svou desku vlastně pojmenovala? Norman Rockwell je legendární malíř a kreslíř, jehož bychom mohli zařadit někam do amerického moderního surrealismu. Největšího věhlasu se mu dostalo během druhé světová války, kdy stál u zrodu celé řady plakátů s vlasteneckými myšlenkami a poselstvími.
Umělecký kýč
To je ale všechno jen takový poslech mezi řádky. Atmosféra, kterou Lana umí vytvořit opravdu obzvlášť mistrným způsobem. Jinak zde samozřejmě nechybí ani její běžná (a možná tak trochu kýčovitá) témata. Láska, vztahy a každodenní život v Americe 21. století.
Lana je stále depresivní, opět svým unikátním způsobem. Její témata v Lanině katalogu tvorby ale všichni milujeme, díky nim si vysloužila nesmazatelné místo na poli současného mainstreamu.
Minimalistická produkce
Na nové desce Lana už mnohem méně experimentuje a po čistě hudební stránce se spíše vrátila ke svým kořenům. Její dvorní producent Jack Michael Antonoff z americké indie pop kapely Bleachers si na pomoc přizval i další hvězdná jména. Multiplatinový producent Happy Perez v minulosti často spolupracoval například se zpěvačkou Halsey nebo s Arianou Grande. Drtivou většinu produkce si na desce ale Jack obstaral sám.
Hlavní roli tady hraje klavír a nádech desky občas přechází až do orchestrální nálady. Celá deska je vlastně mnohem více vokální, a v tomto směru připomíná její druhou desku Born To Die.
Závěrem
Ať se na to ale podíváme snad z jakéhokoli úhlu, je to pořád ta stará dobrá Lana. Její noirové poselství zahalené do temných a pochmurných linek si oblíbily miliony fanoušků po celém světě a my rozhodně patříme mezi ně.
Atmosféru, kterou na svých deskách přináší musíte milovat anebo nesnášet. Díky tomuhle talentu je Lana definitivně umělcem, u kterého bychom si ani nedovedli představit poslech třeba jen jedné nebo dvou skladeb. Musíte si prostě poslechnout celé album. Potom možná zmizí některé detaily z povrchu a užijete si spíše celkovou náladu.
