Úsměv hodnotí rozhodčí pro estetiku, popisuje svět aerobiku Karolína Kudláčková

Z první velké seniorské akce si naděje českého sportovního aerobiku Karolína Kudláčková odváží páté místo. I když na mistrovství světa v nizozemském Leidenu nestála na stupních vítězů, odváží si z něj teprve sedmnáctiletá závodnice cenné zkušenosti. Český talent především zvládl náročný přechod do dospělé kategorie a do budoucích let má rozhodně na čem stavět. Karolína Kudláčková se rozpovídala o atmosféře na šampionátu, náročném tréninku nebo třeba netradičním koníčku, kterým baví sebe a dělá radost svým mladým svěřenkyním.

Co pro vás znamená páté místo na tvém prvním seniorském mistrovství?

Já jsem si hrozně přála být ve finále, což se mi podařilo a ještě k tomu páté místo je obrovský úspěch. Hrozně si toho vážím a jsem za to moc šťastná.

V čem je největší rozdíl při přechodu do dospělé kategorie?

Je potřeba něčím překvapit, nemůže to být tak jednoduchá sestava jako v juniorské kategorii, ale složitější. Hodnotí se náročnost prvků, čím náročnější a zvládnutější sestava, tím lepší. Zároveň je také důležitá originalita.

Před závody jste říkala, že nemáte vysoké cíle, ale hlavně si chcete užít atmosféru, podařilo se to?

Většinou mám základní kolo nejhorší, ale tady se mi povedlo nejlíp z těch tří. Celé dvě minuty jsem jela na sto procent, užila sem si to až do konce a neskutečně mě to bavilo. Dokonce jsem byla i pochválená od trenérky, čehož si vážím. Semifinále tak úžasné nebylo, ale ve finále byla opět skvělá atmosféra a odcházela jsem z plochy nabitá energií. Takže se to povedlo a jsem spokojená i přes chyby, které jsem v sestavě udělala.

Měla jste prostor dostat se i mimo tělocvičnu do města?

Ano, většinou jsme se šli do města najíst, když jsme měli více času tak se projít, udělali jsme fotky a tak. Ale už jsem tam na MS byla, takže to tam znám, spíš abych se prošla na čerstvý vzduch. Mně se Holandsko líbí moc, je to tam všechno sladěné a strašně sympatické. Škoda, že jsme neměli čas si půjčit kolo, na kterém tam všichni jezdí, ale jelikož to byly závody, tak většinu času jsme trávili v hale.

Váš sport vypadá jako neskutečná dřina. Jak to děláte, že se po celou dobu vystoupení usmíváte, jako by se nic nedělo?

Sestavu nejdřív musíme zvládnout fyzicky a pak zvládneme na závodech i úsměv. Úsměv hodnotí rozhodčí estetiky, proto se snažíme na ploše vypadat tak, že je to pro nás v podstatě jednoduché, i když není.

Na váš sport je potřeba se připravovat dost komplexně. Co tvoří největší část vaší přípravy a jak moc je třeba být „multisportovec“?

Připravuju se přes gymnastiku, atletiku, běh, posilovnu, zkrátka zkoušíme všechno, co by nám jakkoliv mohlo pomoct. Až úplně nakonec přijdou na řadu sestavy a učení nových prvků, které v sestavě jsou. Teprve čtrnáct dní před závody zkouším sestavu celou.

Kolik hodin týdně věnujete tréninku?

Trénuji pětkrát týdně, plus dvakrát ráno. Čím víc se blíží závody, tím více navyšuji dvoufázové tréninky. Středu a sobotu si nechávám volno na regeneraci a fyzioterapii.

Vaše motto zní: Když dokážeš 1000x spadnout a 1x uspět, přijde čas, kdy dokážeš 1000x uspět. Držíte se ho v životě? Cítíte, že ten čas už přichází?

Tohle motto pro mě znamená strašně moc, když na tréninku něco nezvládám, tak to dělám furt dokola. Neustále se to snažím vylepšovat, přes pomalejší pohyby k rychlejším nebo třeba se zátěžemi a vracet se k tomu každý trénink, dokud to neumím na sto procent. Není to jen o velkých úspěších, ale hlavně o těch každodenních maličkostech, na které je v aerobiku kladen důraz.

Jaká je vaše největší sportovní motivace?

Největší motivací jsem si já sama, protože když to nemám srovnané v hlavě, tak nefunguje ani trénink, jsem nervózní, netěším se na závody. Proto se snažím soustředit hlavně sama na sebe, každý den být pozitivně naladěná. Pak mám samozřejmě další vzory z kategorie, kde závodím. I když to jsou mé soupeřky, tak je neskutečně obdivuju. Motivace musí být neustále, protože jakmile není, tak se netrénuje dobře.

Myslíte, že někdy přijde chvíle, kdy si řeknete „Teď jsem dosáhla toho, co jsem chtěla“?

Já nejsem ten typ člověka, co by odešel kvůli zranění. Budu čekat na to, až dosáhnu toho nejvyššího a hrozně bych si přála se stát mistryní světa v dospělé kategorii. Na to mám ještě dost času, ale doufám, že jednou budu spokojená s tím, co předvedu, a řeknu si dost, už to stačí.

Kdo vám nejvíc pomáhá v plnění snů?

Určitě mi pomáhá rodina, fyzioterapeut a trenér. Po psychické stránce zejména můj fyzioterapeut, který chápe, jak my sportovci přemýšlíme, co si v hlavě dokážeme vykonstruovat, což nás při tréninku brzdí. Podíl na tom mají všichni, ale nejvíce se mohu spolehnout na rodiče, kteří jsou mi největší oporou.

Je ve vašem sportu cítit velká rivalita, nebo se dá říct, že jste se soupeřkami spíš kamarádky?

Rivalita je spíše mezi kluby, ale mezi soupeřkami vycházíme úžasně. Po závodech si jdeme popovídat, rozumíme si a spíše se vzájemně podporujeme a uznáme, když je někdo lepší, že si medaili zaslouží.

Navštívila jste prestižní tréninkové DTC centrum. Jaký to byl zážitek?

To, že jsem mohla navštívit DTC centrum, byla pro mě velká zkušenost. Musela jsem mluvit anglicky, což u mě není zvykem. Ale hlavně z tréninkového pohledu to byla velká zkušenost. Mají perfektní vybavení, různé tréninkové techniky, které mi můžou poskytnout, abych se zlepšila. Jednou se tam budu chtít určitě vrátit.

Kromě závodění spolupracujete i na trénování mladých nadějí, leckdo by si řekl, že na začínající kariéru trenérky jste trochu mladá.

Nejdříve jsem pomáhala trenérce, aby na to nebyla sama. Postupem času jsem dostala na starost děti, kterým už teď vedu celou přípravu a posílám je na závody. Zároveň absolvuju trenérské kurzy a jednou chci být stejně dobrá jako moje trenérka.

Ve vašem sportu je hodně důležitá estetická stránka věci, jak velký tým lidí kolem sebe máte?

Dříve to byla jen trenérka a mamka. Teď už se maluju sama, češu sama a i dresy si navrhuju sama. Takže ten tým kromě trenérky jsem vlastně jen já.

Podílíte se aktivně na šití svých závodních dresů. Je to pro vás koníček, nutnost nebo se prostě jen nejlépe cítíte v něčem, co si navrhnete a ušijete sama?

Já jsem začala šít kvůli tomu, že by se to mohlo hodit holkám v klubu a jako koníček. Vždycky jsem měla spoustu nápadů a navrhovala jsem si do knížky dresy. Až pak mě napadlo, že bych si je mohla i sama ušít. Takže nejde o to, že bych se ve svých dresech cítila nejlépe, spíš ráda zkouším nové výzvy. Navíc v dresu, který si sama navrhnu, tak v něm vidím kus sebe a to porotci ocení.

Jak moc je to časově a technicky náročné a kolik takových dresů za sezonu spotřebujete?

Potřebujeme jen jeden na celý rok, celou sezonu se o něj starám, dolepuju kamínky atd. Ale já jsem si na ME a MS začala dělat další dresy, a jelikož mě to strašně baví, tak letos mám dokonce čtyři. Nicméně se chci vrátit zase jen k jednomu, abych si k němu vytvořila větší vztah. Časově ho ušiju za jedno odpoledne a pak ho týden kamínkuju.

Šijete jen za náklady i pro své malé svěřenkyně. Co vás motivuje?

Ano, šiju od nás z klubu pro malé holčičky a teď jsem šila i naší juniorské trojici, která v nich šla na finále MČR, z čehož jsem měla radost. Po holkách chci peníze jen za látky, protože šití je pro mě radost a zároveň zkušenost, můžu se na tom učit.

Váš Instagram je plný sladkých pečených dobrot. Pečete ráda?

Jelikož jsem se začala zajímat o zdravou stravu, tak jsem si vyhledávala alternativy různých sladkých receptů, jako například slazení medem, stévií, proteiny a podobně. Peču, protože mě to baví, chutná mi to. Pečení a vaření je můj další velký koníček, je to pro mě nejlepší večerní program. K jídlu mám nejraději rýži s tuňákem a zeleninou a ze sladkých věcí to jsou špaldové palačinky.

Zároveň se ale asi musíte v jídle dost hlídat. Dokážete si najít kompromis mezi dobrým a zdravým jídlem?

Já nemám chutě na nezdravá jídla, jsem zvyklá na zdravá jídla, kde jsem si našla od všeho něco, takže mi nic nechybí. Mám pak vyhrazené dny, kdy si koupím úplně cokoliv, jsem na to takhle naučená.

Šití, pečení, trénink, závody… Vypadá to, že jste hodně vytížená, stíháte vůbec chodit do školy a mít osobní život?

Já chodím na sportovní školu, kde máme tréninkům přizpůsobený rozvrh. Zároveň máme školu maximálně do 14 hodin. Celé odpoledne tak mám volné na své aktivity.