Na dlouho očekávanou desku Stanley Kuffenheim jsme se Jamese Colea vyptávali už v našem rozhovoru z konce loňského roku. Tehdy se rapper nechal slyšet, že vše nechává tak trochu samovolně dozrát a rozhodně nehodlá nic uspěchat. Máme tady polovinu května a celý projekt je konečně venku. S jediným hostem, minimalistickým obalem a nestydatou náloží pořádně syrového rapu.
Nebudeme tady rozebírat, kdo je Stanley Kuffenheim. O téhle lehce dekadentní postavičce s barvitou ideologií kolem jste si něco mohli načíst už během kampaně na Hithitu a sám Phat celou tuhle hru ještě zdůraznil a rozvinul v několika videích. Také příběh alba samotného byl více než specifický – crowdfundingová kampaň a její nečekaný astronomický úspěch. O tom jste ale už dávno slyšeli. Jaká deska vlastně nakonec je? Vyplatila se všechna ta show kolem?
Jak se jmenuješ, krasavče?
What’s your name pretty boy? Tahle nevinná otázka otevírá celé dílo a James se bez čekání opře do patřičně striktního vysvětlování. Definuje se přesně – jako magor, který musí dělat to, co musí. Nepsané první přikázání rapové hry. Těžká váha českého rapu je zpátky. Už v intru nazvaném prostě Hello pokračuje v rozkreslování své nové životní filozofie. Nezaprodanost a víra ve vlastní cestu. Zapni mu mic a vykopni všechny groupies z backstage. Tady je prostor jen pro Jamese Stanleyho.
„Někdy bych si přál, aby všechno bylo lehký. Aby mi ke štěstí stačilo mít prachy, koks a děvky. Jenže od chvíle, co sebe vnímám, něco těžkýho mě svírá. Když koukám do tmy, něco na mě zírá. A když se snažím běžet pryč, a schovat se za fet – chovat se jak malá bitch, silnější vrátí se zpět – to monstrum má hlad.“
Stanley jede jak Bentley. Jeho elektrizující flow se veze po dechberoucích instrumentálech, za kterými stojí skoro ze 100 % on sám. Jistě, tu a tam mu pomohli parťáci Risto nebo Yarda Helešic, ale jedná se o zcela domácí produkt. Žádné vlivy zvenčí. James dělá, co musí dělat – a především to dělá tak, jak to musí dělat. Jednoduchá rovnice. Tento obrázek dotváří přítomnost jednoho jediného hosta, Jamesova dlouholetého parťáka Huga Toxxxe.
Neustále in, nikdy trendy
Další Kuffieho nemilosrdná definice sebe sama. Taková je nálada, která posluchače provází celou deskou. Je to zábavné – James ze sebe přímo chrlí kvalitní a hodnotné názory, ale necpe vám je. Není to pokus o lacinou motivaci, je to testament autora, který si stojí za tím, co říká.
James nemusí být na Bali, slunce a mír v duši má vlastně kdekoli. Nestydí se za minulost, ví, že vždy nebyl „bohumil“. Skladba Hvězdnej prach přináší jedno z nejupřímnějších sdělení, které jsme kdy od domácího interpreta měli možnost slyšet.
Upgrade na odpoutanýho šmejda
To, že je James jedním z nejlepších (ne-li tím úplně nejpovolanějším) rapperů u nás, je dobře známý fakt. Se svým značkovým hlasem předvádí neuvěřitelné věci a každý beat si prostě a jednoduše podmaní. V některých skladbách je to striktní náklad (Kuffie), jinde se nechá vézt na vlnách melodie (Květy zla).
Deska má celou řadu highlightů. Krom instrumentálního skitu Arutam nám Stanley Kuffenheim vlastně nedá příliš vydechnout. Projekt neskutečně funguje jako celek a záměrný minimalismus po stránce producentů a hostů je podle nás v tomto případě jedním velkým plusem.
