EPOS 257 je aktivní člen skupiny ZTOHOVEN. Ve svých 26 letech se hlásil na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Dostal se napoprvé. To, že v ateliéru byl jeden z nejstarších, pro něj byla spíš výhoda. Člověk už je podle něj vyzrálejší a ví, co chce.
Od 17. 3. probíhá ve Veletržním Paláci jeho dlouho připravovaná výstava s názvem Retroreflexe, jejíž ústřední myšlenkou je liminalita. Přechodový stav mezi dvěma světy. Průhled z ulice do galerie a naopak. Symbolicky se k nim vztahuje přes dopravní značení. Proplouvá městskou krajinou a ikonicky znázornuje trasy. Jak ho to napadlo a co plánuje dál?
__
Jak ses poznal se Ztohoven?
Já jsem se seznámil s lidma ze Ztohoven skrz Trafačku. Celkově pro mě bylo to místo takovej bod zlomu. Už dřív jsem měl tendence přesahovat graffiti a tam jsem potkával jednak podobný lidi, který vycházej z graffiti komunity a pak ty ostatní výtvarníky. To byl pro mě startovací moment. Bylo to místo, kde jsem měl svůj první ateliér. Takže s tim prostorem pro mě přicházely i ostatní věci.
Tvoje první velká akce?
První akce Ztohoven byl otazník nad hradem. Pak byly citylighty, ale já jsem se aktivně zúčastnil až akce Občan X. O Hřibu (fiktivní odvysílání výbuchu atomového hřibu v přímém přenosu na ČT1) jsem věděl, ale nezúčastnil jsem se. Plány na jeho vznik už byly dávno, ale odehrálo se to, když už byla Trafačka.
zdroj: facebook.com
Slyšela jsem, že jsi šel pěšky až k pramenu Botiče. Důvod cesty? A její přínos?
Já celou dobu vycházim ze svejch zkušeností z graffiti. Z poznávání okolí, města a neustále se k tomu nějakym způsobem vracim. Udělal jsem si takovou analýzu tý moji transormace a přerodu k nějaký tvorbě a jedno z těch vyústění v rámci všech děl je cesta Botičem. Pracovní název toho je Cesta ke zdroji. A je to vlastně cesta od centra města až k jeho nejzazší periferii. Cesta za pramenem.
Člověk jde proti proudu a zkoumá městskou perspektivu v rámci toho, že si určí cíl a má zúženej úhel pohledu, kterym se na tu krajinu dívá. Pro mě byl zúženej úhel pohledu to, že jsem šel korytem a mojí perspektivou města byl pohled z koryta na břeh. Šel jsem 35 kilometrů v holinkách a fotil jsem krajinu analogem zhruba každejch sto metrů. Dvanáct kinofilmů za tu cestu. Fajn bylo, že se k těm fotkám nemůžeš vracet. Fotil jsem to na mjůčko. Když jsem začínal s graffiti, tak jsem analogy fotil právě na něj. Souvisí to i s mým dětstvím. Chodil jsem do skauta, do klubovny kousek od Grébovky a pod Nuselák, takže jsem ten tok Botiče znal už od malička. Tam jsem taky dělal svoje první graffiti.
A budeš to nějak zpracovávat?
Mám už to částečně zpracovaný. Chtěl bych k tomu dělat výstavu a takovou malou publikaci. Rád bych to uzavřel jako komplexní dílo a dal tomu nějakej formát. Bude to subtilnější záležitost.
Výstava Retroreflexe. Jak tě tohle napadlo? Sdělení výstavy?
Já se posledních několik let zabejvám zkoumáním městskýho prostředí a tahle Retroreflexe je jedna z forem zkoumání prostoru pod zúženou perspektivou. Jel jsem jednou v noci autem, v období kdy jsem se dost často v noci projížděl sám autem. Bavilo mě zkoumat město v noci z auta, při čemž jsem zahlídl tu sestavu šipek v jedný zatáčce. A zatoužil jsem s tim něco udělat. Ten zážitek toho záblesku značky mě donutil s tím něco udělat. A od toho se to začalo vyvíjet…
