Gucci Mane patří mezi ty umělce, kteří musí ve studiu prakticky bydlet, protože četnost jeho releasů je opravdu nevídaná. Různých projektů jsme se navíc dočkali i v době, kdy byl za mřížemi; a od jeho nedávného propuštění na svobodu jsme se k tomu všemu stali svědky vydání už dvou studiových alb. Úctyhodné, že? Dnes se podrobněji podíváme na druhé z nich, které dostalo název Woptober.
Předem poprosím o nekamenování, ale Gucci Mane je pro mě lyrikem. Zcela chápu, že pro posluchače takového uvědomělého rapu je toto tvrzení jen velmi těžko stravitelné, ale je třeba si nejprve definovat, co si vlastně pod lyrikou představujeme. Na Guwopově textech mě baví právě různé trefné až vtipné hlášky, které zkrátka a dobře sedí – tak jako flow do beatu. Nepotřebuje složitá životní moudra, ale buď jak buď, Gucci je multimilionář, vypracoval se ze dna a určitě tak má schopnost motivovat. Svůj osobitý styl si navíc sám vyšlechtil za více než deset let a dnes můžeme s klidným srdcem říci, že více či méně ovlivňuje celou řadu mladých umělců.
O tom hovoří vlastně i singl All My Children z předchozího alba. Nyní ale konečně k Woptoberu. Co se týče produkcí, jména jako London On The Track nebo Zaytoven žádného z Gucciho zarytých fanoušků jistě nepřekvapí. Z hostů se zde objevili Rick Ross a Young Dolph. Osobně mě potěšil především druhý jmenovaný, který bude za krátkou dobu na vrcholu současné americké scény. Témata jsou klasická; peníze, ženy, vypořádání se s hatery či konkurenty a sakra vysoký životní standard. Gucci Mane je obrazem sebevědomí, přitom ale stále dokáže motivovat. A za to má u nás mnoho plusových bodů. Jednotlivé skladby jsou chytlavé a na albu nic nepřebývá. Když si k tomu připočteme, že ještě do konce letošního roku bychom se měli dočkat dalšího plnohodnotného alba, mohou naše srdce jen a jen zaplesat.
√ 8/10
